Když mi řekli, že Zuzana není pro mě dost krásná – Moje boj o lásku v zemi plné předsudků

„To myslíš vážně, Davide? Vážně si chceš vzít Zuzanu?“ slyšel jsem hlas svého otce, když jsem mu poprvé oznámil, že jsem požádal Zuzanu o ruku. Seděli jsme v kuchyni u maminky, která nervózně míchala kávu a vyhýbala se mému pohledu. „Vždyť je… no, není to žádná krasavice. Ty bys mohl mít lepší.“

Ta slova mě bodla hlouběji než jakýkoliv nůž. V tu chvíli jsem měl chuť odejít a už se nikdy nevrátit. Ale místo toho jsem jen pevně sevřel hrnek a podíval se na otce. „Tati, já ji miluju. To je všechno, na čem záleží.“

Jenže to byl teprve začátek. Když jsme s Zuzanou oznámili zasnoubení na Facebooku, přišly první komentáře. „To je ta tvoje snoubenka? Ty máš fakt zvláštní vkus.“ „Davide, ty jsi mohl mít každou, proč zrovna ji?“ Některé zprávy byly anonymní, jiné od lidí, které jsem považoval za kamarády. Zuzana si to samozřejmě všimla. Snažila se tvářit, že jí to nevadí, ale večer jsem ji našel v koupelně s očima plnýma slz.

„Možná bychom měli svatbu odložit,“ šeptla jednou v noci, když jsme leželi vedle sebe. „Nechci ti kazit život.“

Objal jsem ji a cítil, jak se třese. „Nikdo mi život nekazí. Ty jsi moje štěstí. A jestli to ostatní nevidí, je to jejich problém.“

Jenže tlak okolí sílil. Moje sestra Petra mi jednou zavolala: „Davide, lidi si o vás povídají. Prý jsi mohl najít někoho hezčího. Nechceš si to ještě rozmyslet?“

„Petro, já už jsem se rozhodl,“ odpověděl jsem tvrději, než jsem chtěl. „Zuzana je pro mě ta pravá.“

Začal jsem si všímat, že i v práci na mě kolegové koukají jinak. Když jsem přinesl Zuzanu na firemní večírek, slyšel jsem šeptání za zády. „To je ona? No… aspoň je milá.“ Jeden kolega mi dokonce poslal zprávu: „Davide, nechci být zlý, ale jsi si jistý? Lidi se ti smějou.“

Bylo to jako žít pod neustálým drobnohledem. Každý náš společný výlet, každá fotka na Instagramu – vždycky se našel někdo, kdo měl potřebu komentovat Zuzanin vzhled. A ona se začala uzavírat do sebe. Přestala se smát tak často jako dřív. Přestala malovat obrazy, které tolik milovala.

Jednou večer jsem přišel domů a našel ji sedět u stolu s dopisem v ruce. „Co to je?“ zeptal jsem se opatrně.

„Dopis od nějaké Anety z tvého gymplu,“ odpověděla tiše. „Píše mi, že bych tě měla nechat být, že tě jen stahuju dolů.“

Vztek ve mně vřel. „Tohle už stačí!“ vykřikl jsem a poprvé v životě jsem měl chuť rozbít něco na kusy.

Zuzana mě objala a šeptala: „Prosím tě, nehádej se kvůli mně s celým světem.“

Ale já už nemohl mlčet. Druhý den jsem napsal dlouhý status na Facebook: „Moje žena je pro mě nejkrásnější na světě. Ne proto, jak vypadá, ale proto, jaká je uvnitř. Jestli to někdo nechápe, není můj přítel.“

Reakce byly smíšené. Někteří mě podpořili, jiní si dělali ještě větší legraci. Ale aspoň jsem měl pocit, že jsem udělal něco správného.

Svatbu jsme nakonec měli malou, jen s pár nejbližšími přáteli a rodinou – i když někteří příbuzní nepřišli vůbec. Ale když jsem viděl Zuzanu v bílých šatech, jak se usmívá přes slzy štěstí, věděl jsem, že bych to udělal znovu.

Po svatbě jsme začali nový život v malém bytě v Nuslích. Nebylo to jednoduché – Zuzana měla pořád strach chodit mezi lidi a já musel čelit posměškům i v práci. Ale pomalu jsme si budovali vlastní svět.

Jednoho dne mi Zuzana řekla: „Víš co? Já už nechci žít podle toho, co si myslí ostatní.“ A začala znovu malovat. Její obrazy byly plné barev a života – úplně jiné než předtím.

Začali jsme pořádat malé výstavy pro kamarády a sousedy. Lidé najednou objevili její talent a začali ji obdivovat pro to, co umí – ne pro to, jak vypadá.

A já? Naučil jsem se nevšímat si šepotů za zády. Důležité bylo jen to, že jsme spolu šťastní.

Někdy večer sedím na balkoně a přemýšlím: Proč jsou lidé tak krutí? Proč je pro ně vzhled důležitější než láska? A hlavně – kolik krásných vztahů už bylo zničeno jen proto, že někdo nebyl dost hezký podle cizích měřítek?

Co myslíte vy? Máme právo soudit druhé podle vzhledu? Nebo bychom měli konečně začít vidět krásu tam, kde ji ostatní přehlížejí?