Mezi dvěma ženami: Můj muž, jeho matka a já – Hranice jednoho manželství

„Zase jdeš k mámě?“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, jak si Petr v předsíni potichu obléká bundu. Bylo úterý, krátce po páté, a v kuchyni voněla polévka, kterou jsem vařila celé odpoledne. Petr se zarazil, podíval se na mě provinile a chvíli mlčel. „Jen na chvilku, potřebuje pomoct s počítačem,“ zamumlal. V tu chvíli jsem věděla, že lže. Už několik týdnů jsem cítila, že se něco děje – jeho telefonní hovory byly delší, častěji mizel z domu a když se vrátil, voněl po jiném jídle než po tom mém.

Nešlo o žádnou milenku. Šlo o jeho matku, paní Novotnou. Vždycky byla v našem vztahu přítomná, ale poslední dobou jsem měla pocit, že je mezi námi víc než kdy dřív. Začala jsem být žárlivá – ne na jinou ženu, ale na vlastní tchyni. A to mě ničilo ještě víc.

„Petr, proč mi to neřekneš rovnou?“ zeptala jsem se tiše, když už stál ve dveřích. „Proč ke mně nejsi upřímný?“

Petr si povzdechl. „Nechci tě zraňovat. Víš, jak to máma bere…“

Věděla jsem to až moc dobře. Paní Novotná byla typická česká matka – starostlivá, obětavá, ale i majetnická. Když jsme se brali, řekla mi: „Hlavně mi ho nezměň.“ Tehdy jsem se tomu smála. Teď mi ta věta zněla v hlavě jako varování.

Začala jsem si všímat detailů. Petr si často stěžoval na moje jídlo – „Máma dělá svíčkovou jinak,“ „Takhle se knedlíky nedělají.“ Když jsme plánovali dovolenou, vždycky musel nejdřív zavolat mámě a poradit se s ní. A když jsme měli doma hádku, šel za ní a vrátil se s jejím názorem.

Jednoho dne jsem ho sledovala. Cítila jsem se trapně, ale potřebovala jsem pravdu. Viděla jsem ho, jak vchází do paneláku na Proseku, kde paní Novotná bydlela. O půl hodiny později jsem zazvonila u jejích dveří.

Otevřela mi ona – překvapená, ale rychle nasadila úsměv. „Jé, Haničko! Pojď dál, Petr je tu.“

Vešla jsem do kuchyně a ucítila vůni řízků a bramborového salátu. Petr seděl u stolu a vypadal jako malý kluk.

„Takže tady jsi,“ řekla jsem tiše.

Petr zrudl. „Haničko…“

Paní Novotná se postavila mezi nás. „On potřebuje pořádné jídlo, víš? Má toho v práci moc a ty… no…“

„A já co?“ vyjela jsem.

„Ty jsi mladá, ještě se naučíš,“ usmála se sladce.

V tu chvíli mi došlo, že bojuju s někým, kdo nikdy nebude chtít prohrát. Odešla jsem bez slova domů a poprvé v životě jsem brečela kvůli tomu, že nejsem dost dobrá.

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem manželství. Každý večer jsem čekala, jestli Petr přijde domů nebo půjde za mámou. Každý telefonát byl podezřelý. Každý jeho úsměv byl podezřelý.

Jednou večer jsme seděli u televize a já to už nevydržela.

„Petr, proč vlastně žiješ se mnou? Proč nejsi radši s mámou?“

Podíval se na mě překvapeně. „Co to říkáš? Vždyť tě miluju.“

„Ale pořád dáváš přednost jí! Všechno řešíš s ní! Já už nevím, kde je moje místo.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Já… mám strach ji zklamat. Celý život byla jen ona a já.“

„A co já? Já tu nejsem?“

Bylo ticho. To ticho mě dusilo víc než hádka.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem pochopit sama sebe i to, proč mě to tak bolí. Dozvěděla jsem se, že nejsem jediná – že v Česku je spousta žen, které bojují s tím, že jejich muž nikdy neodstřihl pupeční šňůru.

Jednou mi psycholožka řekla: „Musíte si nastavit hranice. Pokud je Petr nepřijme, budete muset rozhodnout vy.“

Doma jsem si sedla s Petrem ke stolu.

„Potřebuju vědět, jestli chceš být partner nebo syn,“ řekla jsem mu napřímo.

Petr byl v šoku. „To přece není fér!“

„Ale je,“ odpověděla jsem klidněji než kdy dřív. „Já už takhle dál nemůžu.“

Následující týdny byly plné hádek i ticha. Paní Novotná mi volala a vyčítala mi všechno možné – že Petra odháním od rodiny, že nejsem dost dobrá žena.

Jednou večer přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně a řekl: „Mluvil jsem s mámou. Řekl jsem jí, že chci být s tebou.“

Rozplakala jsem se úlevou i bolestí zároveň. Věděla jsem, že to bude ještě dlouhá cesta – že paní Novotná nezmizí z našeho života jen tak snadno. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila naději.

Dnes už vím, že hranice nejsou sobecké – jsou nutné pro přežití vztahu i sebe samotné.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je pro některé muže tak těžké stát se opravdu dospělými? A kde končí láska k matce a začíná loajalita k vlastní ženě?