Zrada v domě na kraji města: Příběh Jany Novotné

„Jano, už toho mám dost! Takhle to dál nejde!“ řval na mě Petr a jeho hlas se rozléhal prázdnou kuchyní, kde se ještě včera smály naše děti. Teď tu byla jen tříletá Anička, která se ke mně tiskla a nechápala, proč tatínek tak křičí. „Vždyť jsem nic neudělala…“ šeptla jsem, ale Petr mě přerušil: „Právě v tom je ten problém! Nikdy nic neuděláš! Jen čekáš, až ti někdo řekne, co máš dělat. Už toho mám plné zuby!“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že se mi hroutí svět. Vždycky jsem poslouchala – nejdřív rodiče, pak Petra. Maminka mi od dětství opakovala: „Janičko, holka musí být poslušná. Jinak tě nikdo nebude mít rád.“ A já jí věřila. Když jsem chtěla na gympl do literárního semináře, maminka trvala na matematickém zaměření: „Básničky tě neuživí.“ A tak jsem mlčela a počítala příklady, i když jsem v noci potají psala do deníku.

Petr byl první kluk, který si mě všiml. Byl sebevědomý, vtipný a všichni ho měli rádi. Když mě pozval na první rande do kina v centru Brna, připadala jsem si jako princezna. Všechno dělal za mě – objednával lístky, vybíral film, dokonce mi říkal, co si mám vzít na sebe. Tehdy mi to lichotilo. Dnes už vím, že to byl začátek mé závislosti na jeho rozhodnutích.

Po svatbě jsme dostali od jeho rodičů starý dům na kraji města. Byl krásný, ale potřeboval opravit. Petr sliboval, že všechno zvládneme sami. Jenže místo toho začal trávit večery v hospodě s kamarády a já zůstávala doma s Aničkou a s věčně kapající střechou nad hlavou. Když jsem se snažila něco změnit, Petr jen mávl rukou: „Ty tomu nerozumíš. Nech to na mně.“

A pak přišel ten den. Petr přišel domů pozdě večer, opilý a podrážděný. „Jano, já už tady nemůžu být. Udusím se tady! Ty… ty jsi jako stín. Ani nevíš, co chceš!“ Než jsem stačila cokoli říct, sbalil si pár věcí a práskl dveřmi. Zůstala jsem sama s Aničkou v domě, kde netekla teplá voda a kde se v zimě dalo sotva topit.

První noc po jeho odchodu jsem seděla u okna a dívala se do tmy. Anička spala v postýlce a já poprvé za dlouhé roky přemýšlela o sobě. Co vlastně chci? Proč pořád čekám, až mi někdo řekne, co mám dělat? Vzpomněla jsem si na svůj starý deník a začala znovu psát. Slzy mi tekly po tváři, ale cítila jsem i zvláštní úlevu.

Další dny byly těžké. Peníze docházely, Petr nebral telefon a jeho rodiče mi dali jasně najevo, že „je to můj problém“. Moje maminka mi vyčetla: „Vidíš? Kdybys mě poslouchala víc…“ Ale já už neměla sílu se hádat. Musela jsem najít práci – jakoukoli. Nakonec jsem nastoupila jako prodavačka do malého obchodu s potravinami u nádraží. Majitelka paní Holubová byla přísná, ale spravedlivá: „Jano, tady si každý musí poradit sám.“

Jednoho dne přišel do obchodu muž v montérkách – Mirek z vedlejší vesnice. Kupoval chleba a mléko a vždycky se usmál na Aničku, která tam se mnou někdy seděla za pultem. „Nebojte se, Jano,“ řekl mi jednou tiše, když viděl moje unavené oči. „Každý máme někdy pocit, že jsme na všechno sami.“

Začali jsme si povídat víc. Mirek byl rozvedený a taky věděl, jaké to je začínat znovu od nuly. Jednou mi nabídl pomoc s opravou střechy: „Aspoň vám nebude kapat do kuchyně.“ Přijel o víkendu s nářadím a Anička mu nosila hřebíky. Poprvé po dlouhé době jsme se smály.

Petr se po třech měsících objevil nečekaně u dveří. Vypadal jinak – unaveně a ztraceně. „Jano… já… udělal jsem chybu,“ koktal a díval se na mě prosebnýma očima. „Můžu se vrátit?“

V tu chvíli jsem cítila vztek i lítost zároveň. Tolikrát jsem čekala na jeho rozhodnutí – ale teď bylo všechno jinak. Podívala jsem se na Aničku a pak na Mirkovu ruku položenou na rámu dveří.

„Petře,“ řekla jsem tiše, „já už nechci žít podle toho, co chceš ty nebo kdokoli jiný. Musím zjistit, co chci já.“

Petr odešel beze slova. Ten večer jsem seděla s Aničkou u stolu a poprvé jí četla svou vlastní povídku z deníku.

Teď už vím, že život není o tom být poslušná za každou cenu. Ale někdy přemýšlím – kolik žen kolem nás pořád čeká na svolení žít svůj vlastní život? A kolik z nás má odvahu začít znovu?