Máma nikdy není spokojená: Příběh o tom, jak rodinné neshody dusí mladé manželství

„Kláro, už zase jsi nechala tu lednici takhle přeplněnou? A proč ti Petr nikdy nepomůže s nákupem? Jeho rodiče tě vůbec nenaučili pořádku?“ Matčin hlas mi zní v hlavě ještě dlouho poté, co za ní zaklapnou dveře. Sedím na gauči v našem malém bytě na Jižním Městě, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Petr právě uspává naši dvouletou dcerku Aničku a já přemýšlím, jak tohle všechno zvládnu.

Moje máma, Jana, byla vždycky silná žena. Vybudovala si vlastní účetní firmu v době, kdy ženy podnikatelky byly spíš výjimkou. Vždycky jsem ji obdivovala – její energii, rozhodnost, schopnost postarat se o všechno sama. Jenže teď, když jsem sama mámou, její síla se změnila v neustálou nespokojenost. Jako by jí nikdo a nic nebylo dost dobré. Nejvíc to odnáší Petr a jeho rodina. „Tvoje tchyně by ti mohla aspoň občas uvařit polévku, když máš tolik práce! A Petr? Ten by měl víc vydělávat, vždyť jste mladí!“

Vzpomínám si na jednu neděli před měsícem. Seděli jsme všichni u stolu – já, Petr, Anička, máma a táta. Máma se pustila do Petra kvůli tomu, že koupil špatný druh chleba. „Tohle je samá chemie! Copak nevíš, že Anička potřebuje zdravé jídlo?“ Petr mlčel, jen se díval do talíře. Táta se snažil změnit téma: „Kláro, jak ti jde v práci?“ Ale máma ho přerušila: „Práce! Kdyby Petr víc pomáhal doma, nemusela bys být tak unavená.“

Po večeři jsem šla za Petrem do ložnice. Seděl na posteli a díval se z okna. „Proč mě tvoje máma pořád kritizuje? Snažím se…“ řekl tiše. Objala jsem ho a cítila jeho napětí. „Já nevím,“ šeptla jsem. „Možná nikdy nebude spokojená.“

Začalo to být horší po narození Aničky. Máma najednou chtěla být u všeho – radila mi s kojením, s výběrem plenek, dokonce i s tím, jak mám mluvit na dítě. Když jsem jí řekla, že chci dělat věci po svém, urazila se: „Já tě vychovala dobře! Proč si myslíš, že to zvládneš líp?“

Petrův táta František je úplný opak mojí mámy – klidný, tichý muž z Moravy. Když přijedou na návštěvu Petrovi rodiče, přinesou domácí koláče a nikdy nic nekritizují. Máma je ale vždycky přehlíží nebo jim dává najevo, že nejsou dost dobří: „Vy jste to měli na vesnici jednodušší…“ nebo „Tohle bych já nikdy neudělala.“

Jednou jsem slyšela mámu po telefonu s její kamarádkou: „Klára je hodná holka, ale mohla by si najít lepšího muže. Ten Petr je takový… obyčejný.“ To mě bodlo u srdce. Vždyť Petr je skvělý táta i manžel! Proč jí to nestačí?

Začala jsem se jí vyhýbat. Volala jsem méně často, návštěvy jsem zkracovala na minimum. Ale máma to poznala: „Ty už mě nemáš ráda? Vždyť já ti chci jen pomoct!“ A já nevěděla, co říct. Cítila jsem vinu i vztek zároveň.

Jednoho večera jsme s Petrem seděli u stolu a já mu řekla: „Možná bychom měli jet na víkend pryč. Jen my tři.“ Petr souhlasil bez váhání. Vyrazili jsme do Krkonoš – poprvé od svatby jsme byli sami bez rodičů. Bylo to nádherné. Anička běhala po louce, my jsme seděli na dece a smáli se. Najednou jsem si uvědomila, jak moc nám matčina přítomnost chyběla… vlastně nechyběla vůbec.

Po návratu domů mi máma volala: „Kde jste byli? Proč jsi mi nedala vědět? Já mám o vás strach!“ A pak zase začala: „Anička bude nemocná z toho horského vzduchu! A proč jste nejeli k nám?“ Už jsem to nevydržela: „Mami, prosím tě! My jsme rodina! Potřebujeme být spolu sami!“ Nastalo ticho. Pak jen chladné: „Tak dobře.“

Od té doby je mezi námi napětí. Máma mi píše krátké zprávy: „Jak je Aničce?“ nebo „Nezapomeň koupit vitamíny.“ Ale už nevolá tak často. Táta mi jednou řekl: „Tvoje máma to myslí dobře, ale neumí to jinak.“

Někdy si říkám – co když budu stejná? Co když jednou budu taky všechno kritizovat a dusit vlastní děti? Jak najít rovnováhu mezi láskou k rodičům a ochranou vlastní rodiny?

Máte to doma podobně? Myslíte si, že je možné změnit vztahy s rodiči bez toho, abychom přišli o jejich lásku?