Dvacet let lží: Dvojí život mého muže vyšel najevo jedním telefonátem

„Paní Novotná? Tady je Alena… potřebuju s vámi mluvit o Petrovi.“ Její hlas byl rozechvělý, ale pevný. Seděla jsem v kuchyni, venku bubnoval déšť na parapet a já si v tu chvíli myslela, že jde o nějaký omyl. Ale nebyl. Ten telefonát změnil všechno.

„O Petrovi? To je můj manžel. Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně, i když mi už v tu chvíli srdce bušilo až v krku.

„Víte, já… já jsem jeho žena. Tedy… druhá žena. Máme spolu dvě děti. Myslela jsem, že jste rozvedení, ale…“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. Všechno kolem mě ztratilo barvy i zvuk. Petr, můj Petr, se kterým jsem byla dvacet let, měl druhou rodinu? Dvě děti? V Brně? Jak je možné, že jsem nic nepoznala?

Když jsem položila telefon, seděla jsem dlouho v tichu. Hlavou mi běžely všechny ty roky – společné dovolené na Šumavě, Vánoce u jeho rodičů v Pardubicích, jeho časté „služební cesty“. Najednou mi to všechno začalo dávat smysl. Vždycky byl tak trochu záhadný, nikdy mi neukázal svůj diář, často mizel na víkendy „za prací“. A já mu věřila. Byla jsem hloupá?

Když přišel domů, čekala jsem na něj v kuchyni. „Petr přijde až pozdě,“ říkávaly děti často. Tentokrát jsem ale byla vzhůru a čekala.

„Ahoj,“ řekl unaveně a pověsil kabát na věšák.

„Přišla jsem na to,“ řekla jsem tiše.

Ztuhl. „Na co?“

„Na všechno. Volala mi Alena z Brna.“

Chvíli mlčel. Pak si sedl ke stolu a složil hlavu do dlaní. „Promiň…“ zašeptal.

„Dvacet let! Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi mohl žít dva životy?“ křičela jsem a slzy mi tekly po tvářích.

„Nechtěl jsem vám ublížit…“

„Ale ublížil jsi! Mně, dětem… všem!“

Ten večer jsme nemluvili. Jen jsme seděli naproti sobě a mezi námi viselo dvacet let lží.

Další dny byly jako zlý sen. Děti – Tomáš a Klára – nic nechápaly. „Proč je táta pořád pryč? Proč maminka pláče?“ ptala se Klára. Musela jsem jim říct pravdu. Nikdy nezapomenu na Tomášův pohled, když pochopil, že jeho otec měl ještě jinou rodinu.

Začalo nekonečné kolečko vysvětlování, hádek a slz. Petr se snažil být všude – jezdil mezi Prahou a Brnem, snažil se být otcem pro čtyři děti ve dvou různých městech. Ale už to nešlo. Všechno bylo rozbité.

Moje máma mi říkala: „Musíš být silná kvůli dětem.“ Ale jak mám být silná, když mám pocit, že celý můj život byla lež?

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem mluvila o sobě – ne jako o manželce nebo matce, ale jako o Janě Novotné, ženě, která má své sny a bolesti.

Jednou večer mi Klára přinesla obrázek – nakreslila naši rodinu, ale táta tam nebyl. „On už s námi nebydlí?“ zeptala se tiše.

„Ne, zlato. Ale pořád tě má rád,“ odpověděla jsem a objala ji.

Petr se odstěhoval do Brna za druhou rodinou. S dětmi se vídal jednou za čtrnáct dní. Já zůstala sama v našem bytě na Jižním Městě – mezi fotkami z dovolených a prázdnými místy ve skříni.

Začala jsem znovu žít – pomalu, opatrně. Chodila jsem s dětmi do kina, na výlety do Stromovky, začala jsem malovat obrazy, což byl můj dávný sen. Přihlásila jsem se na kurz italštiny a poznala nové lidi.

Jednou mi přišla zpráva od Aleny: „Omlouvám se za všechno. Kdybych věděla pravdu dřív…“

Odpověděla jsem jí: „Nejsi na vině ty ani já. Jen Petr.“

Dnes už je to rok od toho telefonátu. Bolí to pořád, ale jinak. Už nejsem ta naivní žena, která věřila každému slovu svého muže. Jsem silnější – kvůli sobě i dětem.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Proč lidé lžou těm, které milují? Je možné vůbec někomu znovu důvěřovat? Co byste udělali vy na mém místě?