Ticho mezi námi: Když peníze rozdělí manželství

„Natálie, proč jsi zase zaplatila kartou za tu kávu? Vždyť jsme se domluvili, že budu mít přehled o výdajích!“ Tomášův hlas zní ostřeji, než bych čekala. Sedím u kuchyňského stolu, ruce sevřené kolem hrnku s čajem, a v hlavě mi hučí. Vždycky jsem byla ta, co měla v peněžence pořádek, co si psala rozpočet do excelu a nikdy se nebála říct si o přidání. Teď tu sedím a mám pocit, že se musím zpovídat z každé dvacetikoruny.

„Byla to jen káva s kolegyní po práci,“ odpovím tiše. Snažím se nevypadat uraženě, ale vím, že to stejně pozná. Tomáš se na mě dívá pohledem, který nepoznávám – je v něm něco tvrdého, neústupného. „To není o té kávě,“ řekne nakonec a odejde do obýváku.

Dřív jsme spolu mluvili o všem. O tom, jaké máme sny, kam pojedeme na dovolenou, kolik bychom chtěli dětí. Teď je mezi námi ticho. Ticho, které je těžké jako olovo. Každý večer sedíme vedle sebe na gauči, každý koukáme do svého telefonu a mlčíme. Někdy mám pocit, že kdybych něco řekla, všechno by se rozpadlo.

Začalo to nenápadně. Tomáš přišel o práci v bance a našel si místo v knihkupectví. Vydělával méně než já, ale byl šťastnější. Já jsem mezitím dostala povýšení v reklamní agentuře a najednou jsem domů nosila víc peněz než on. Nevadilo mi to – vždyť jsme přece tým. Jenže Tomáš to viděl jinak.

Jednoho večera přišel s tím, že bychom měli mít společný účet a že on bude spravovat naše finance. Prý je to fér a přehledné. „Aspoň budu mít pocit, že mám věci pod kontrolou,“ řekl tehdy a já jsem souhlasila. Nechtěla jsem ho zranit.

Jenže od té doby se všechno změnilo. Každý můj výdaj je pod drobnohledem. Když si koupím nové šaty nebo zaplatím oběd s kamarádkou, Tomáš se ptá: „Bylo to nutné?“ Začala jsem schovávat účtenky do kapsy kabátu nebo je rovnou vyhazovat do koše před domem.

Jednou jsem slyšela Tomáše mluvit s jeho matkou po telefonu. „Natálie je teď ta úspěšnější,“ řekl tiše. „Někdy mám pocit, že už mě nepotřebuje.“ Zůstala jsem stát za dveřmi ložnice a měla chuť tam vejít a obejmout ho. Ale neudělala jsem to.

Moje máma mi říká: „Musíš si stát za svým! Peníze nejsou všechno.“ Ale já vím, že o peníze tu jde jen napůl. Jde o moc, o důvěru, o to, kdo má právo rozhodovat. Vždycky jsem chtěla být rovnocenná partnerka – teď mám pocit, že musím být buď poslušná manželka, nebo rebelka.

Jednoho večera přijdu domů později z práce. Tomáš už spí na gauči, televize hraje potichu nějaký starý český film. Sednu si vedle něj a chvíli ho pozoruju. Vypadá unaveně a smutně. Najednou mě napadne: Co když jsme oba jenom unavení tím věčným bojem?

Ráno u snídaně mlčíme. Dívám se na něj a chci něco říct – třeba jen obyčejné „Jak ses vyspal?“ – ale slova mi uvíznou v krku. Tomáš si nalije kávu a bez pohledu na mě odejde do koupelny.

V práci se mi kolegyně Jana ptá: „Natálie, jsi v pohodě? Poslední dobou jsi nějaká zamyšlená.“ Chci jí všechno říct – jak se cítím jako host ve vlastním životě, jak mi chybí ten starý Tomáš, který se smál mým vtipům a plánoval se mnou budoucnost. Ale místo toho jen pokrčím rameny.

Večer doma najdu na stole lístek: „Šel jsem s Honzou na pivo.“ Zůstanu stát v kuchyni a najednou mi vyhrknou slzy. Připadám si sama jako nikdy předtím.

Rozhodnu se napsat Tomášovi zprávu: „Můžeme si promluvit? Chybíš mi.“ Odpověď přijde až za hodinu: „Nevím, co bych měl říct.“

Sedím na balkoně a dívám se na noční Prahu. Přemýšlím o tom, kde jsme udělali chybu. Byla to moje chyba? Měla jsem být citlivější? Nebo měl Tomáš víc důvěřovat mně i sobě?

Když se vrátí domů, sedne si ke mně na balkon. Dlouho mlčíme. Pak tiše řekne: „Mám strach, že tě ztrácím.“

Podívám se mu do očí a poprvé po dlouhé době cítím naději. Možná ještě není pozdě začít znovu mluvit – nejen o penězích, ale hlavně o nás.

Někdy přemýšlím: Kolik vztahů zničí ticho? A kolik z nich by šlo zachránit jediným slovem? Co myslíte vy?