Mezi dvěma světy: Když rodiče zasahují do našeho domova
„Ne, ten gauč nekupujeme. A rozhodně ne ten jídelní stůl,“ řekla jsem Petrovi, když jsme stáli v IKEA a on se zasněně díval na masivní dubovou desku. V tu chvíli mi v hlavě zněl hlas mojí mámy: „Protože pak budeš muset šetřit, abys splácela hypotéku! A jsi přece ještě tak mladá! Žij a užívej si života!“
Petr se na mě podíval, trochu zklamaně. „Ale Jani, vždyť jsme si slíbili, že si to tady uděláme hezký. Nechci žít na skládacích židlích do třiceti.“
Zhluboka jsem se nadechla. „Já vím, ale… prostě mám pocit, že bychom měli být opatrní. Máma říká, že bychom neměli všechno rozházet za nábytek.“
Petr protočil oči. „Tvoje máma říká spoustu věcí. Ale tohle je náš byt.“
Mlčky jsme prošli kolem vystavených sedaček a já cítila, jak se mi v břiše svírá uzel. Vždycky jsem byla ta hodná dcera, která poslouchá. Máma mě vychovávala sama, táta odešel, když mi bylo osm. Byly jsme na sebe navázané víc, než je možná zdravé. A teď, když jsem se konečně osamostatnila, měla jsem pocit, že ji zrazuju.
Když jsme se vrátili domů do našeho nového bytu v Králově Poli, čekala tam na nás máma s taškou plnou domácích buchet. „Tak co jste koupili?“ zeptala se hned ode dveří.
Petr se usmál: „Zatím nic. Ještě vybíráme.“
Máma se na mě významně podívala. „Správně. Hlavně neutrácejte za blbosti. Vždyť jste teprve začali žít.“
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Petr se stáhl do kuchyně a já zůstala s mámou sama v obýváku – tedy spíš v prázdném pokoji s matrací na zemi.
„Mami, já vím, že to myslíš dobře, ale…“ začala jsem opatrně.
„Ale co? Chci pro tebe jen to nejlepší! Víš, jak těžké bylo splácet byt? Kolikrát jsem neměla ani na rohlík! Nechci, abys dopadla jako já,“ přerušila mě.
„Jenže já nejsem ty,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stihla rozmyslet.
Máma ztuhla. „Tohle jsi mi nikdy neřekla.“
„Protože jsem nechtěla, abys byla smutná. Ale teď mám pocit, že mi nedovolíš žít podle sebe.“
Chvíli bylo ticho. Pak máma tiše řekla: „Já jen nechci, abys byla nešťastná.“
Ten večer jsme s Petrem seděli na balkoně a dívali se na světla města. „Víš,“ řekl Petr, „já chápu, že to máš těžké. Ale musíme si nastavit hranice. Tohle je náš život.“
Přikývla jsem. Ale v noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, jak moc mě máma ovlivňuje – a jestli vůbec umím žít bez jejího souhlasu.
Další den jsme šli znovu do obchodu s nábytkem. Tentokrát jsem vzala Petra za ruku a řekla: „Vybereme si to spolu. Ať si máma říká, co chce.“
Koupili jsme gauč i stůl. Když jsme je přivezli domů, máma přišla na návštěvu a uviděla je. Nejprve mlčela, pak jen tiše řekla: „Tak vy už mě nepotřebujete.“
„To není pravda,“ odpověděla jsem rychle. „Potřebuju tě pořád – ale jinak.“
Rozplakala se. Objala mě a mezi vzlyky šeptala: „Bojím se být sama.“
A tehdy mi došlo, že nejde jen o peníze nebo rady – ale o strach ze samoty a o to, že už nejsem malá holka.
Začali jsme spolu s mámou víc mluvit – ne o tom, co bych měla dělat, ale o tom, jak se cítíme. Bylo to těžké a někdy bolestivé. Ale poprvé v životě jsem měla pocit, že opravdu žiju svůj vlastní život.
Dnes sedím u našeho nového stolu a píšu tyhle řádky. Máma už tolik neradí – spíš naslouchá. A já se učím být dospělá.
Někdy si ale pořád kladu otázku: Dá se vůbec najít rovnováha mezi láskou k rodičům a vlastním štěstím? Nebo je každý krok k nezávislosti nutně bolestivý?