Mezi dvěma ohni: Když babičky nerespektují přání mé dcery

„Proč si ta vaše Anička nikdy nechce hrát s panenkami? To jsme za nás neznali,“ povzdechla si moje maminka, když jsem jí už potřetí vysvětlovala, že Anička má radši stavebnice a auta než krajkové šatičky a porcelánové panenky. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce sevřené v pěst pod deskou, a snažila se ovládnout. Vedle mě stála tchyně, paní Marie, která se k mamince okamžitě přidala: „Děti dneska vůbec neví, co je hezké. Kdybych já měla takové hračky, byla bych šťastná!“

„Ale mami, Marie, Anička prostě nemá ráda panenky. Už jsem vám to říkala mockrát. Proč jí pořád kupujete to, co nechce?“ vyhrkla jsem zoufale. Věděla jsem, že tohle povede jen k další hádce, ale už jsem to nemohla vydržet.

Maminka se na mě podívala s výrazem zraněné pýchy. „To je vděk za všechno, co pro vás děláme? My chceme jen to nejlepší! A ty nám zakazuješ dávat vnučce dárky?“

Tchyně přikývla: „Za nás by si dítě nedovolilo odmítnout dárek od babičky. To je dneska ta výchova…“

V tu chvíli vešla do kuchyně Anička. V ruce držela rozebraný model auta a v očích měla slzy. „Mami, proč mi babička zase dala tu panenku? Já ji nechci…“ zašeptala.

Srdce mi pukalo. Chtěla jsem ji obejmout a zároveň zakřičet na obě babičky, aby už konečně pochopily, že Anička není jejich projektem ani replikou jejich vlastních dcer z minulosti. Je to moje dcera – a hlavně sama sebou.

„Vidíš? Ani neví, co je správné,“ zamumlala maminka a odvrátila se.

Zůstala jsem stát mezi třemi generacemi žen – každá z nás s jinou představou o štěstí a správném životě. Vzpomněla jsem si na své vlastní dětství. Jak často jsem musela nosit šaty, které mi byly nepříjemné, protože „tak to má být“. Jak jsem si přála mít stavebnici nebo autodráhu místo nekonečných panenek v poličkách. Teď jsem dospělá a mám možnost to změnit – ale proč je to tak těžké?

Večer jsem seděla s manželem Petrem na gauči. „Nevím, co mám dělat,“ přiznala jsem tiše. „Anička je smutná, já jsem naštvaná a naše mámy si myslí, že jsme nevděční.“

Petr mě pohladil po ruce. „Moje máma byla vždycky tvrdohlavá. Ale možná by pomohlo, kdybychom jim to vysvětlili spolu. Že nejde o jejich city, ale o Aničku.“

Přikývla jsem, ale v duchu jsem věděla, že to nebude tak jednoduché. Obě babičky žily celý život podle pravidel, která jim byla vštěpována od dětství: holčička má být holčička, kluk klukem. Hračky jsou symbolem identity – a změnit tenhle pohled je skoro nemožné.

Další den jsme pozvali obě babičky na kávu. Anička seděla u stolu s námi, nervózně si hrála s modelem letadla.

„Chtěli bychom si s vámi promluvit,“ začal Petr opatrně. „Víme, že Aničku máte rády a chcete jí udělat radost. Ale ona má jiné zájmy než jsme měli my nebo vy.“

Maminka se zamračila: „To je jen období. Každá holka si nakonec oblíbí panenky.“

„Ale já je nemám ráda,“ ozvala se tiše Anička.

Tchyně se zamračila: „To je proto, že jí to dovolujete! Dřív by se dítě ani nezeptalo.“

Cítila jsem slzy v očích. „Prosím vás,“ řekla jsem naléhavě, „nechceme vám bránit dávat Aničce dárky. Ale zkuste jí dát něco, co ji opravdu potěší. Vždyť jde o ni.“

Nastalo ticho. Maminka si povzdechla: „Já jen nechci, aby byla jiná než ostatní děti…“

„Ale mami,“ řekla jsem jemně, „co když právě v tom je její síla? Že je svá?“

Tchyně zavrtěla hlavou: „Já tomu nerozumím.“

Po jejich odchodu jsme s Aničkou seděly na posteli. Objala mě a šeptla: „Mami, děkuju, že mě bráníš.“

Pevně jsem ji stiskla a slíbila si, že budu stát za ní i proti celému světu.

Od té doby se situace trochu zlepšila – babičky občas přinesou knížku nebo puzzle místo panenky. Ale pořád cítím napětí ve vzduchu pokaždé, když přijde řeč na dárky nebo výchovu.

Někdy si říkám: Je možné najít kompromis mezi tradicí a respektem k individualitě dítěte? Nebo jsme odsouzeni opakovat stejné chyby jako naši rodiče? Co byste udělali vy na mém místě?