Den, kdy moje vztek změnil všechno: Matka proti systému

„Paní učitelko, prosím vás, Ondra je úplně bledý, něco se mu děje!“ křičela malá Terezka přes celou třídu. Seděla jsem v ředitelně, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Před očima mi běžela ta scéna znovu a znovu. Ondřej, můj jediný syn, seděl shrbený v lavici, potil se a stěžoval si na bolest břicha. Prosil učitelku Novotnou o pomoc, ale ona mávla rukou: „Ondřeji, přestaň si vymýšlet a soustřeď se na úkol.“

Nikdo ho neposlouchal. Nikdo mu nevěřil. Až když ztratil vědomí a spadl na zem, začal někdo jednat. Volali sanitku, já jsem se to dozvěděla až od školní sekretářky. Přiběhla jsem do školy, kde už Ondru nakládali do sanitky. „Co se stalo?“ ptala jsem se zoufale. Nikdo mi nebyl schopný odpovědět.

V nemocnici mi lékař řekl: „Vašemu synovi prasklo slepé střevo. Kdyby přišel dřív, bylo by to jednodušší.“ Ta věta mě bodla do srdce jako nůž. Proč ho nikdo neposlouchal? Proč musel Ondra trpět jen proto, že je tiché dítě, které si nikdy nestěžuje?

Když jsme se vrátili domů, Ondra byl slabý a bledý. Seděla jsem u jeho postele a hladila ho po vlasech. „Mami, proč mě paní učitelka neposlouchala?“ zeptal se tiše. Nedokázala jsem mu odpovědět. V tu chvíli jsem cítila jen vztek – na školu, na učitelku, na celý systém.

Druhý den jsem šla do školy. Vešla jsem do ředitelny bez zaklepání. Ředitelka paní Hrdličková mě přivítala s nuceným úsměvem: „Paní Nováková, co pro vás mohu udělat?“

„Chci vědět, proč moje dítě nebylo vyslyšeno, když potřebovalo pomoc,“ řekla jsem rozechvělým hlasem.

„Paní Nováková, paní učitelka Novotná má na starosti dvacet osm dětí. Nemůže sledovat každého zvlášť,“ odpověděla suše.

„Ale Ondra prosil o pomoc! Ignorovali jste ho! Kdyby nebylo Terezky, kdo ví, jak by to dopadlo!“

Ředitelka pokrčila rameny: „Udělali jsme maximum.“

V tu chvíli jsem věděla, že to nenechám být. Začala jsem psát stížnosti – na školu, na inspekci, na ministerstvo. Odpovědi byly vždy stejné: „Vaše stížnost byla přijata k vyřízení.“ Nikdo se nezajímal o skutečný problém – že děti nejsou slyšeny.

Začala jsem mluvit s ostatními rodiči. Zjistila jsem, že nejsem sama. Paní Dvořáková mi vyprávěla o tom, jak její dcera byla šikanována a škola to zametla pod koberec. Pan Šimek měl syna s dyslexií a učitelé ho označili za líného.

Jednoho večera jsme se sešli v kavárně U Tří lvů. Bylo nás osm rodičů. „Musíme něco udělat,“ řekla jsem rozhodně. „Naše děti mají právo být slyšeny.“

Navrhli jsme petici za lepší přístup učitelů k dětem a větší odpovědnost školy za jejich bezpečí. Za týden jsme měli přes dvě stě podpisů.

Škola reagovala podrážděně. Paní učitelka Novotná mi přestala zdravit na chodbě. Někteří rodiče mě začali pomlouvat: „Ta Nováková si myslí, že je něco víc.“ Ale já jsem věděla své.

Jednoho dne mě pozvala ředitelka na schůzku s celým pedagogickým sborem. Seděla jsem tam sama proti deseti učitelům.

„Paní Nováková,“ začala ředitelka, „váš postup je pro nás velmi nepříjemný.“

„A pro mě je nepříjemné vidět svého syna v nemocnici kvůli vaší lhostejnosti,“ odpověděla jsem.

Následovala dlouhá debata plná výmluv a obviňování. Učitelé tvrdili, že jsou přetížení a nemají čas řešit každou drobnost.

„Pro vás je to drobnost,“ řekla jsem tiše, „ale pro mého syna to byla otázka života a smrti.“

Po této schůzce se situace ve škole změnila – ne k lepšímu pro mě nebo Ondru. Učitelé byli chladní, někteří spolužáci se mu začali posmívat: „Ty jsi ten mamánek, co si stěžuje.“

Ondra přišel domů uplakaný: „Mami, proč mě všichni nenávidí?“

Objala jsem ho: „Protože jsme jim nastavili zrcadlo a oni nechtějí vidět pravdu.“

Začala jsem pochybovat – dělám správně? Nebylo by lepší mlčet? Ale pak jsem si vzpomněla na Ondrovy oči plné bolesti a strachu.

Po několika měsících začala škola pořádat školení pro učitele o komunikaci s dětmi. Zavedli anonymní schránku důvěry pro žáky. Něco se pohnulo.

Ale já už nikdy nezapomenu na ten pocit bezmoci a vzteku. Na to, jak snadno může systém selhat a jak těžké je něco změnit.

Dnes večer sedím u Ondrovy postele a ptám se sama sebe: Udělala jsem dost? Kolik dalších dětí musí trpět, než začneme opravdu naslouchat jejich hlasům?