Když se syn mění v cizince: Příběh jedné matky a rodinných hranic

„Tomáši, proč zase věšíš prádlo? Vždyť jsi přišel z práce před chvílí!“ volám z kuchyně, kde se snažím připravit večeři, i když vím, že už bydlí s Lucií ve svém bytě. Dnes jsou u mě na návštěvě. Tomáš se jen krátce otočí, v očích má únavu a něco, co jsem u něj dřív neviděla – rezignaci.

„Mami, to je v pohodě. Lucie má dneska hodně práce na notebooku,“ odpoví tiše a pokračuje v práci. Lucie sedí v obýváku, nohy na stole, telefon v ruce. Občas na Tomáše houkne: „Nezapomeň utřít i parapet! A pak prosím přebal kočku.“

Cítím, jak mi stoupá krevní tlak. Vždycky jsem Tomáše učila, že domácnost je věc obou partnerů. Ale poslední měsíce mi připadá, že je to jen jeho starost. Když jsem se o tom zmínila před měsícem, Lucie se urazila: „Vy jste stará škola, paní Nováková. Dneska je to jinak.“

Ale je to opravdu jinak? Nebo je Tomáš jen příliš hodný? Vzpomínám si na jeho dětství – vždycky byl ten, kdo pomáhal, kdo ustupoval. Jeho otec byl tvrdý chlap, často křičel a Tomáš se naučil raději mlčet a dělat, co se po něm chce.

Po večeři si Lucie objedná kávu. Tomáš vstane a jde ji připravit. „Dáš si taky?“ zeptá se mě automaticky. „Ne, děkuju,“ odpovím a sleduju ho. Jeho pohyby jsou pomalé, unavené.

Když Lucie odejde na toaletu, přisednu si k Tomášovi. „Synku, jsi šťastný?“ šeptám. Podívá se na mě s očima plnýma smutku. „Mami… já nevím. Lucie je fajn, ale někdy mám pocit, že už nejsem sám sebou.“

Chci ho obejmout, ale vím, že by to teď neunesl. „Musíš si s ní promluvit. Nemůžeš všechno dělat sám.“

„Já vím… Ale když něco řeknu, je zle. Hned je uražená nebo začne brečet.“

Doma pak dlouho nemůžu usnout. Přemítám, kde jsem udělala chybu. Měla jsem ho víc učit říkat ne? Nebo je to prostě jeho povaha?

Další týden mi volá sousedka paní Dvořáková: „Marie, viděla jsem tvého Tomáše s košem na ulici. Vypadal hrozně unaveně.“

Začínám mít strach. Co když se zhroutí? Co když tohle manželství není zdravé?

Rozhodnu se pozvat Lucii na kávu bez Tomáše. Přijde s úsměvem, ale hned začne mluvit o své práci a jak je všechno těžké.

„Lucie,“ začnu opatrně, „všimla jsem si, že Tomáš doma hodně pomáhá…“

Přeruší mě: „No jasně! On je přece doma víc než já. Já mám teď důležitý projekt.“

„Ale on pracuje taky…“ namítnu.

Lucie protočí oči: „Paní Nováková, dneska už není doba, kdy žena vařila a muž vydělával. My jsme moderní pár.“

Cítím bezmoc. Je tohle opravdu moderní vztah? Nebo jen nový druh nerovnováhy?

Když Tomáš přijde příště sám, sedíme spolu na balkoně. „Mami,“ řekne tiše, „já už nemůžu. Ale bojím se být sám.“

Objímám ho a cítím jeho třesoucí se ramena.

„Tomáši,“ říkám mu do vlasů, „život není o tom dělat druhému sluhu. Musíš být šťastný i ty.“

Dlouho mlčíme.

O týden později mi volá: „Mami… já jsem Lucii řekl, že takhle už to dál nejde. Plakala a řekla mi, že jsem sobec.“

„A co ty?“ ptám se.

„Nevím… mám pocit viny. Ale taky úlevu.“

Dívám se z okna na šedé paneláky a přemýšlím: Kde je hranice mezi pomocí a vykořisťováním? Měla bych zasahovat do života dospělého syna? Nebo ho nechat najít vlastní cestu?

Možná největší láska je umět pustit dítě i s jeho chybami.

Co byste udělali vy na mém místě? Má matka právo zasahovat do manželství svého dítěte? Nebo je lepší mlčet a jen být oporou?