Místo aby se postaral o naše dítě, obrátil se na svou matku: Příběh o zklamání a odvaze říct dost

„Hano, už zase brečí! Proč ho neuklidníš?“ ozvalo se z kuchyně hlasitěji, než bych si přála. V ruce jsem držela malého Filípka, který měl teprve tři měsíce a poslední týdny trpěl na koliky. Byla jsem vyčerpaná, nevyspaná a zoufalá. Můj manžel Petr seděl u počítače a tvářil se, že ho to celé vůbec nezajímá.

„Můžeš mi aspoň na chvíli pomoct?“ zeptala jsem se tiše, skoro prosebně.

Petr ani nezvedl oči od monitoru. „Hano, já mám práci. Navíc, vždyť ti s tím pomáhá máma, ne? Tak proč to řešíš?“

Ta věta mě bodla do srdce. Ano, jeho matka, paní Novotná, k nám začala chodit skoro každý den hned po porodu. Ze začátku jsem byla vděčná – přinesla polévku, vyžehlila pár bodýček. Ale brzy začala přebírat iniciativu. Rozhodovala, kdy má Filípek spát, co má jíst a dokonce i jak ho mám držet v náručí. Petr byl spokojený: „Máma tomu rozumí líp než my.“

Začala jsem se cítit jako host ve vlastním bytě. Každý můj pokus o samostatnost byl okamžitě zpochybněn. „Tohle bys neměla dělat takhle,“ říkala paní Novotná a Petr jí přikyvoval. Moje sebevědomí klesalo každým dnem. Přestala jsem si věřit. Přestala jsem být sama sebou.

Jednoho večera jsem zavolala své nejlepší kamarádce Lucii. Potřebovala jsem slyšet jiný názor, potřebovala jsem podporu.

„Lucko, já už fakt nemůžu. Petr mi vůbec nepomáhá a jeho máma je tu pořád. Připadám si úplně zbytečná,“ rozplakala jsem se do telefonu.

Lucie chvíli mlčela a pak řekla něco, co mě úplně rozhodilo: „Hani, ale není to trochu tvoje vina? Vždyť jsi vždycky všechno dělala za něj, nikdy jsi ho do ničeho netlačila. Možná jsi mu dala pocit, že to zvládneš sama.“

Zamrazilo mě. Je to opravdu moje vina? Měla jsem být tvrdší? Měla jsem víc žádat o pomoc? Celou noc jsem nespala a přemýšlela nad tím, kde se stala chyba.

Další dny byly jako zlý sen. Paní Novotná mi začala vyčítat i to, že kojím příliš často. „Za nás děti jedly po třech hodinách a bylo to,“ říkala s úsměvem, který mě doháněl k šílenství. Petr byl stále víc mimo domov – buď v práci, nebo u kamarádů na pivu.

Jednoho dne jsem přišla do kuchyně a slyšela jejich rozhovor:

„Petře, Hanka je moc citlivá. Musíš jí říct, že takhle to dál nejde,“ šeptala jeho matka.

„Já vím, mami. Ale já na to nemám nervy,“ odpověděl Petr.

V tu chvíli mi došlo, že tu nejsem vítaná ani jako partnerka, ani jako matka svého dítěte. Byla jsem jen někdo navíc.

Začala jsem chodit ven s kočárkem častěji a déle – jen abych nemusela být doma. Jednou mě na lavičce v parku oslovila starší paní: „Vypadáte smutně, děvče.“ Rozbrečela jsem se před cizím člověkem a ona mě pohladila po ruce: „Nebojte se říct si o pomoc tam, kde ji potřebujete.“

To odpoledne jsem se rozhodla něco změnit. Když Petr přišel domů, čekala jsem na něj v obýváku.

„Petře, musíme si promluvit,“ začala jsem opatrně.

„Zase něco?“ protočil oči.

„Ano. Chci být matkou svého dítěte. Chci rozhodovat o tom, jak ho budu vychovávat. A chci mít partnera, ne někoho, kdo všechno nechává na své matce.“

Petr mlčel. Pak řekl: „Ale máma nám pomáhá…“

„Ne nám – tobě! Já potřebuju tebe! Ne tvoji mámu!“ vykřikla jsem poprvé v životě nahlas.

Nastalo ticho. Petr odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře.

Další dny byly napjaté. Paní Novotná přestala chodit tak často – prý má moc práce na zahradě. Petr byl odtažitý a já měla pocit viny i úlevy zároveň.

Začala jsem chodit na podpůrnou skupinu pro maminky na mateřské dovolené v našem kulturním domě. Tam jsem poprvé slyšela příběhy žen jako já – unavených, nepochopených a často opuštěných ve vlastním domově.

Jednoho dne mi Lucie napsala: „Promiň za to, co jsem řekla minule. Uvědomila jsem si, že chlapi by měli být partneři a otcové bez ohledu na to, jak moc jim žena pomáhá.“

Petr mi po několika týdnech řekl: „Hano, asi bych měl být víc doma…“

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době necítila jen vztek nebo smutek – ale i naději.

Dnes už vím, že není ostuda říct si o pomoc nebo nastavit hranice – ani před partnerem, ani před jeho rodinou. A taky vím, že mateřství je těžké samo o sobě – ale když v tom člověk zůstane sám, je to skoro nemožné.

Kolik z vás zažilo něco podobného? Je opravdu vina jen na jedné straně? Nebo bychom měli začít mluvit o tom, jak důležité je být si navzájem oporou?