Syn přišel žádat o peníze, ale odmítla jsem: Když se blíží důchod, musíme šetřit

„Mami, potřebuju půjčit peníze. Fakt to hoří.“

Stála jsem v kuchyni, ruce ponořené v dřezu plném horké vody a pěny. Voda mi pálila prsty, ale to nebylo nic proti tomu, jak mě pálila ta věta, která právě zazněla z úst mého syna Lukáše. Otočila jsem se k němu, utřela si ruce do utěrky a snažila se tvářit klidně. Ale uvnitř se mi všechno svíralo.

„Kolik potřebuješ?“ zeptala jsem se tiše, i když jsem odpověď vlastně nechtěla slyšet.

Lukáš se rozhlédl po našem obýváku, kde na křesle spokojeně spal náš kocour Mourek. „Třicet tisíc. Jen na měsíc, přísahám. Pak ti to vrátím.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc se všechno změnilo. Ještě před pár lety bych neváhala a dala mu cokoli. Ale teď… Teď jsme s Karlem, mým mužem, počítali každou korunu. Důchod se blížil rychleji než podzimní plískanice a my jsme konečně začali myslet na sebe.

„Lukáši, víš, že už brzy půjdeme s tátou do důchodu. Musíme šetřit,“ řekla jsem a snažila se, aby mi hlas nezadrhával.

Lukáš protočil oči. „Mami, vždyť máte velký byt, žádné dluhy… Proč byste nemohli pomoct vlastnímu synovi?“

V tu chvíli vešel do kuchyně Karel. „Co se děje?“ zeptal se a podíval se střídavě na mě a na Lukáše.

„Lukáš chce půjčit peníze,“ řekla jsem tiše.

Karel si povzdechl. „Zase?“

Lukáš zrudl. „To je naposledy! Fakt! Jenže když mi nepomůžete vy, tak nevím, co budu dělat.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsme s Karlem řešili jeho průšvihy – neplacené složenky, rozbitá auta, neúspěšné podnikání. Vždycky jsme ho podrželi. Ale teď už jsme byli unavení. Chtěli jsme klid. Chtěli jsme si užít stáří bez strachu z toho, že nám nezbyde na nájem nebo na léky.

„Lukáši, promiň,“ řekla jsem pevněji, než jsem čekala. „Tentokrát ne.“

Chvíli bylo ticho. Slyšela jsem jen Mourekovo tiché předení a tikot hodin na stěně.

„Takže mi prostě nepomůžete? Vážně? Po tom všem?“ Lukášův hlas byl plný výčitky.

„Musíš to zvládnout sám,“ ozval se Karel tiše.

Lukáš zabouchl dveře tak silně, až Mourek seskočil z křesla a schoval se pod stůl.

Zůstali jsme s Karlem sami v kuchyni. Sedla jsem si ke stolu a hlavu složila do dlaní. Karel mě pohladil po rameni.

„Udělala jsi správně,“ řekl tiše.

Ale já si tím nebyla jistá. Celý večer jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. V hlavě mi běžely vzpomínky – Lukáš jako malý kluk s rozbitým kolenem, Lukáš s maturitním vysvědčením v ruce, Lukáš plačící po rozvodu… Vždycky jsem tu byla pro něj.

Ale kde je ta hranice? Kdy už matka musí říct dost? Kdy už není pomoc láskou, ale medvědí službou?

Druhý den ráno jsem našla v mobilu zprávu: „Dík za nic.“

Zamrazilo mě to. Chtěla jsem mu zavolat, vysvětlit mu to… Ale co bych řekla? Že mám strach o vlastní stáří? Že už nemám sílu zachraňovat ho pořád dokola?

Karel mě objal kolem ramen. „Musíme myslet i na sebe,“ zašeptal.

Celý týden byl Lukáš jako neviditelný. Neozval se, nepsal. Já chodila po bytě a každou chvíli kontrolovala telefon. Mourek mi sedával na klíně a tiše přede mnou přístával.

Jednou večer jsem zahlédla Lukáše z okna – stál dole před domem a kouřil cigaretu. Vypadal unaveněji než kdy dřív. Měla jsem chuť běžet dolů a obejmout ho. Ale zůstala jsem stát za záclonou a jen ho pozorovala.

Pak přišla další zpráva: „Promiň mami.“

Slzy mi tekly po tváři. Odpověděla jsem: „Miluju tě.“

Nevím, jestli jsme udělali správně. Nevím, jestli je lepší chránit své dítě za každou cenu, nebo ho nechat padnout a doufat, že se zvedne silnější.

Možná mi to někdo z vás dokáže říct… Kde je ta hranice mezi pomocí a zodpovědností? Udělala jsem správně? Nebo jsem selhala jako matka?