Když rodina a peníze nejdou dohromady: Příběh o pronájmu našeho domu švagrovi

„Tohle už není fér, Tomáši! Dlužíš nám tři nájmy a já už nevím, jak to mám vysvětlit Lence!“ křičela jsem na švagra, který stál v našem obýváku s rukama v kapsách a pohledem upřeným do země. Bylo pozdní odpoledne, venku pršelo a v domě viselo napětí, které by se dalo krájet. Můj muž Petr seděl na pohovce, mlčel a tvářil se, jako by byl duchem nepřítomný.

Když jsme před rokem koupili druhý dům v malé vesnici u Kolína, měli jsme pocit, že se nám konečně začíná dařit. Petr dostal povýšení v práci, já jsem začala podnikat s květinami a život vypadal růžově. Dům jsme chtěli původně pronajímat cizím lidem, ale pak přišel Tomáš – Petrův mladší bratr – s prosbou, jestli by tam nemohl bydlet s přítelkyní. Prý je to jen na pár měsíců, než si našetří na vlastní byt.

„Je to rodina, pomůžeme jim,“ přesvědčoval mě Petr. „Tomáš je sice trochu lehkomyslný, ale tentokrát to myslí vážně.“

Souhlasila jsem. Vždyť co by se mohlo stát? Nastavili jsme symbolický nájem, nižší než tržní cena. Smlouvu jsme podepsali jen tak pro pořádek – vždyť jsme rodina. První měsíc všechno klapalo. Tomáš nám poslal peníze včas, dokonce nám pomohl s opravou plotu. Jenže pak přišel první skluz. „Promiň, Lenko, měl jsem nečekané výdaje, příští měsíc to doženu,“ omlouval se Tomáš.

Jenže příští měsíc nepřišlo nic. Ani peníze, ani omluva. Začala jsem být nervózní. Petr mě uklidňoval: „To se spraví, Tomáš není zloděj.“ Ale já jsem věděla své – v práci jsem viděla dost lidí, kteří kvůli rodině přišli o všechno.

Začaly hádky. Nejprve mezi mnou a Petrem. „Proč jsi tak tvrdá? Je to můj bratr!“ vyčítal mi Petr. „A co my? Platíme hypotéku za dva domy! Máme taky svoje závazky!“ bránila jsem se já.

Pak přišla ta osudná neděle. Seděli jsme u oběda u tchyně a Tomáš tam nebyl. Tchyně se na mě podívala s ledovým klidem: „Lenko, slyšela jsem, že Tomášovi vyhrožuješ soudem kvůli nějakým směšným penězům. To je opravdu nutné?“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem i vztekem. „Paní Novotná, my jsme Tomášovi dali šanci. Ale už tři měsíce neplatí a my na to doplácíme.“

Tchyně si odfrkla: „Vy mladí dneska myslíte jen na peníze. Kdybychom my takhle přemýšleli za socialismu, nikdo by nikomu nepomohl.“

Petr mlčel. Věděla jsem, že je rozpolcený – mezi loajalitou ke mně a ke své rodině.

Další týdny byly peklo. Tomáš přestal komunikovat úplně. Jeho přítelkyně mi jednou napsala zprávu: „Lenko, prosím tě, buď na Tomáše hodná. Má teď těžké období.“

Jenže já už nemohla dál čekat. Poslala jsem Tomášovi doporučený dopis s výpovědí z nájmu. To byla poslední kapka – Petr se mnou týden nemluvil a tchyně mi poslala SMS: „Jsi bezcitná kariéristka.“

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Petr přišel a tiše si sedl naproti mně.

„Lenko… možná jsme udělali chybu,“ řekl tiše.

„Možná?“ vybuchla jsem. „Přišli jsme o peníze, o důvěru v rodině a já jsem teď ta nejhorší v očích tvé matky!“

Petr mě vzal za ruku: „Já vím. Ale kdybych měl znovu volit mezi tebou a Tomášem… vybral bych si tebe.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem cítila úlevu.

Nakonec Tomáš dům opustil – nechal po sobě nepořádek a rozbitou pračku. Peníze jsme už nikdy neviděli. Tchyně se mnou nemluví dodnes a Petr se s bratrem vídá jen zřídka.

Dnes už bych nikdy nespojila rodinu s penězi nebo podnikáním. Stálo nás to víc než jen pár tisíc – stálo nás to klidné spaní a důvěru v nejbližší lidi.

A tak si často kladu otázku: Stojí za to riskovat rodinu kvůli dobrému skutku? Nebo je lepší být někdy sobecký a chránit vlastní štěstí?