„Nečekejte na mě” – Ve stínu sestry

„Nečekejte na mě. Už nikdy.” Ta slova mi zněla v uších, když jsem zavírala dveře sesterny. Bylo půl druhé ráno a já seděla na studené židli v Motole, kde jsem už třetí rok pracovala jako zdravotní sestra na neurochirurgické rehabilitaci. Všude ticho, jen z chodby občas zaznělo tlumené pípnutí monitoru. V hlavě mi vířily myšlenky na paní Martu, která dnes večer dorazila na oddělení.

Byla to žena kolem šedesátky, s prošedivělými vlasy a pohledem, který se vyhýbal očím ostatních. Přivezli ji po těžké operaci mozku, byla dezorientovaná a slabá. Když jsem jí pomáhala do postele, šeptla: „Nepřijde nikdo? Ani dcera?”

Zavrtěla jsem hlavou. „Zatím nikdo nevolal, paní Marto. Ale třeba zítra…”

Zavřela oči a já v tom pohybu poznala něco důvěrně známého – vzdor i smutek zároveň. V tu chvíli jsem si vzpomněla na svoji sestru Janu. Už osm let jsme spolu nepromluvily. Po pohřbu maminky jsme se pohádaly tak, že už nebylo cesty zpět. Jana mi tehdy řekla: „Ty nikdy nepochopíš, co to znamená být ta druhá.” A já jí odpověděla, že ona nikdy nepochopí, jaké to je být ta první, na kterou jsou kladeny všechny naděje i viny.

Teď jsem tu seděla s cizí ženou, která byla ve stejném věku jako Jana. A stejně sama.

Ráno jsem volala její rodině. Zvedla to dcera Lucie. „Promiňte, ale my za ní nepřijdeme,” řekla mi tvrdě. „Ona… ona si to nezaslouží.”

„Chápu,” odpověděla jsem tiše, i když jsem nechápala vůbec nic.

Celý den jsem sledovala Martu koutkem oka. Byla tichá, odmítala jíst i komunikovat s ostatními pacienty. Když jsem jí přinesla polévku, odstrčila tác stranou.

„Paní Marto, musíte jíst,” zkusila jsem to jemně.

„Proč? Abych mohla dál žít sama?” odsekla.

Sedla jsem si k ní na postel. „Víte… někdy máme pocit, že jsme sami, ale třeba někdo čeká jen na to, až uděláme první krok.”

Podívala se na mě s takovou bolestí v očích, že jsem musela uhnout pohledem.

Večer přišla vizita a primářka Šárka Novotná se mě ptala: „Jak to s ní vypadá?”

„Psychicky špatné. Rodina ji odmítá,” řekla jsem.

Šárka si povzdechla: „Tohle je horší než jakákoli diagnóza.”

Po směně jsem šla domů tramvají číslo 9 a dívala se z okna na rozsvícenou Prahu. V hlavě mi běžela slova Lucie: „Ona si to nezaslouží.” Co musela Marta udělat, že ji vlastní dcera nechce vidět? A co jsem udělala já Janě?

Doma mě čekal tichý byt a starý kocour Felix. Sedla jsem si ke stolu a vytáhla mobil. Projela jsem staré zprávy od Jany – poslední byla z roku 2016: „Nechci tě už nikdy vidět.”

Další den v práci Marta mlčela. Když jsem jí měnila obvaz, zeptala se: „Máte sourozence?”

Přikývla jsem. „Mám sestru.”

„A jste spolu v kontaktu?”

Zavrtěla jsem hlavou.

„To je dobře,” řekla tiše. „Někdy je lepší být sám.”

Chtěla jsem jí odporovat, ale nešlo to. Věděla jsem přesně, co tím myslí.

Odpoledne přišla sociální pracovnice paní Dvořáková s papíry k propuštění. „Rodina odmítla převzít odpovědnost. Budeme muset hledat místo v domově pro seniory.”

Marta se rozplakala. Poprvé od příjezdu.

Seděla jsem u ní a držela ji za ruku. „Chcete mi o tom povědět?”

Dlouho mlčela. Pak začala vyprávět o své dceři – jak ji vychovávala sama po rozvodu, jak byla přísná a nikdy nedokázala dát najevo lásku. „Možná mě teď nenávidí právem,” šeptala.

Vzpomněla jsem si na naši mámu – taky byla tvrdá a přísná. Nikdy nás neobjala jen tak. A přesto jsme ji obě milovaly až do konce.

Večer jsem šla domů s těžkým srdcem. V noci jsem nemohla spát a pořád přemýšlela nad tím, kde je hranice mezi vinou a odpovědností. Měla bych Janě napsat? Nebo je lepší nechat minulost spát?

Další den Marta odešla do domova seniorů. Rozloučila se jen pohledem – beze slov, ale v očích měla něco jako smíření.

Sedím teď u okna a dívám se na prázdné nemocniční lůžko. Přemýšlím: Kolik lidí kolem nás zůstává ve stínu svých rodin? A kolik z nás má odvahu udělat první krok k odpuštění?

Možná bych měla Janě napsat… Ale co když už je pozdě? Co byste udělali vy?