Srdce matky silnější než rozsudek: Příběh o trojčatech, strachu a naději

„Mileno, musíš se rozhodnout. Tvoje srdce to nezvládne. Pokud si necháš všechna tři miminka, můžeš zemřít – a možná i ony.“ Slova doktora Procházky mi duněla v hlavě jako zvony smrti. Seděla jsem na tvrdé židli v nemocničním pokoji v Motole, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vedle mě stál můj muž Petr, bledý jako stěna, a mlčel.

„A jak si mám vybrat?“ zašeptala jsem. „Jak mám rozhodnout, které dítě si zaslouží život a které ne?“

Doktor se na mě díval s pochopením, ale i s neúprosnou profesionalitou. „Je to těžké, ale musíte myslet na sebe i na zbytek rodiny. Máte už malou Aničku doma.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se svět zastavil. V hlavě mi vířily obrazy: Anička, jak si hraje s panenkami v našem panelákovém bytě na Jižním Městě; Petr, jak mě drží za ruku při ultrazvuku; tři malá srdíčka bijící v mém těle. Jak mám být matkou a zároveň katem?

Když jsme přijeli domů, Petr mlčel celou cestu. Večer jsme seděli u stolu, kde zůstaly nedojedené talíře od večeře. „Mileno,“ začal tiše, „já tě nechci ztratit. Anička tě potřebuje. Možná bychom měli poslechnout doktora.“

„A co když to přežiju? Co když to zvládnu?“ vyhrkla jsem zoufale.

Petr zavrtěl hlavou: „A co když ne? Co když přijdu o tebe i o děti?“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli, poslouchala tlukot svého srdce a přemýšlela o tom, jak je život nespravedlivý. Vzpomněla jsem si na svou maminku, která mi vždycky říkala: „Srdce matky vydrží víc, než si kdo myslí.“ Ale co když tentokrát nevydrží?

Dny plynuly v mlze strachu a nejistoty. Musela jsem chodit na kontroly každý týden. Lékaři byli stále naléhavější. „Čas běží,“ říkal doktor Procházka pokaždé, když mě viděl.

Jednoho dne přišla na návštěvu moje sestra Jana. Sedly jsme si na balkon a já jí všechno řekla. Rozplakala se.

„Mileno, já bych to nedokázala. Ale ty jsi vždycky byla silnější než já,“ šeptala a objala mě.

Začaly se ozývat i hlasy z rodiny. Táta mi volal: „Mysli na Aničku! Nemůžeš riskovat svůj život.“ Maminka byla tiše smutná a jen mi hladila vlasy.

V práci jsem musela jít na nemocenskou. Kolegové z úřadu práce mi posílali zprávy plné podpory i obav. „Držíme ti palce,“ psala mi kolegyně Lenka. Ale já věděla, že nikdo nemůže rozhodnout za mě.

Jednoho rána jsem se probudila s jasným pocitem: nemůžu to udělat. Nemůžu rozhodnout, které dítě má žít a které ne. Zavolala jsem Petrovi do práce.

„Petře, já to nedokážu. Nechci žádné z nich obětovat.“

Na druhém konci bylo dlouho ticho. Pak Petr řekl: „Dobře. Budeme bojovat spolu.“

Začal kolotoč vyšetření, hospitalizací a strachu. Každý den jsem počítala pohyby v břiše a modlila se, aby mé srdce vydrželo ještě jeden den navíc. Lékaři nebyli nadšení, ale respektovali mé rozhodnutí.

Ve 28. týdnu těhotenství přišly komplikace. V noci mě probudila ostrá bolest na hrudi a nemohla jsem dýchat. Petr okamžitě volal sanitku.

V nemocnici bylo všechno jako ve zlém snu – modré pláště, světla na operačním sále, hlasy lékařů: „Musíme okamžitě na císařský řez!“

Probudila jsem se na JIPce napojená na přístroje. První otázka byla: „Kde jsou moje děti?“

Petr seděl u postele a držel mě za ruku: „Jsou v inkubátoru. Všechny tři žijí.“

Slzy mi tekly po tvářích – štěstím i bolestí zároveň.

Následující týdny byly peklem i požehnáním zároveň. Každý den jsme jezdili do nemocnice za našimi třemi drobečky – Tomáškem, Eliškou a Matýskem. Byli maličcí, křehcí jako motýlí křídla, ale bojovali stejně urputně jako já.

Moje srdce bylo slabé, musela jsem podstoupit další operaci. Petr byl najednou otcem na plný úvazek – staral se o Aničku i o mě.

Rodina se semkla kolem nás – Jana hlídala Aničku, maminka vařila polévky a táta vozil Petra do nemocnice.

Po dvou měsících jsme si mohli všechny tři děti odvézt domů. Byli jsme unavení, vyčerpaní, ale šťastní.

Dnes jsou Tomášek, Eliška a Matýsek zdraví předškoláci – divocí, hluční a plní života. Moje srdce už nikdy nebude jako dřív – ale bije pro ně všechny.

Někdy v noci sedím u jejich postýlek a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Stálo to za tu bolest a strach? A pak slyším jejich smích a vím, že ano.

Co byste udělali vy? Má matka právo rozhodovat o životě svých dětí? Nebo je láska silnější než všechny lékařské prognózy?