Dva týdny s vnučkou: Když láska nestačí a rodina se láme

„Tohle už nikdy nedělej! Slyšíš mě, mami?“ křičela na mě Lucie, když jsem jí podávala malou Aničku zpátky do náruče. Její hlas byl ostrý jako nůž a v očích měla slzy. Stála jsem v předsíni jejich bytu, s taškou plnou dětských věcí, které jsem za poslední dva týdny pečlivě balila. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět.

Před dvěma týdny mi v noci volal syn Petr. „Mami, prosím tě, Lucka je v nemocnici, musím za ní jet. Nemáme nikoho, kdo by pohlídal Aničku. Můžeš si ji vzít na pár dní k sobě?“ Jeho hlas byl zoufalý a já neváhala ani vteřinu. „Samozřejmě, Petře. Přijeď hned.“

Za půl hodiny stál ve dveřích, bledý a rozrušený, s malou Aničkou zabalenou v dece. „Děkuju, mami,“ šeptl a rychle odešel. Zůstala jsem sama s vnučkou, která se na mě dívala svýma velkýma očima. Byla jsem nervózní – přece jen už je to dvacet let, co jsem naposledy držela miminko v náručí.

První noc byla těžká. Anička plakala, nemohla usnout a já zoufale hledala, co jí chybí. Nakonec jsem ji vzala do náruče a zpívala jí ukolébavky, které jsem kdysi zpívala Petrovi. K ránu konečně usnula a já s ní.

Další dny byly jako na houpačce. Snažila jsem se dodržovat vše, co mi Petr řekl – jaké mléko má Anička pít, kdy ji přebalit, jak ji uklidnit. Ale některé věci jsem dělala po svém. Když byla neklidná, vzala jsem ji ven do parku na čerstvý vzduch. Když nechtěla jíst z lahvičky, zkusila jsem jí dát trochu kaše na lžičku. Vždycky jsem věřila svému instinktu.

Po týdnu mi Petr volal: „Lucka je pořád v nemocnici, mami. Je to vážné. Prosím tě, vydrž to ještě.“ Cítila jsem únavu, ale i radost – Anička se na mě začala smát, poznávala mě a já si připadala zase potřebná.

Pak přišel ten den, kdy se Lucka vrátila domů. Byla bledá a unavená, ale oči jí zářily štěstím, když uviděla Aničku. Podala jsem jí ji do náruče a čekala slova vděku. Místo toho přišla bouře.

„Co jsi to s ní udělala? Proč má vyrážku? Proč jsi jí dávala kaši? Vždyť je na to ještě malá! A proč jsi ji brala ven? Vždyť může nastydnout!“ Lucka byla rozčílená a já cítila, jak se ve mně všechno svírá.

„Chtěla jsem jen pomoct…“ zašeptala jsem.

„Pomoc? Tohle není pomoc! Tohle je nezodpovědnost! Já ti ji nikdy neměla svěřit!“

Petr stál mezi námi a nevěděl, co říct. Byl rozpolcený mezi matkou a manželkou.

„Lucko, mamka to myslela dobře…“ začal opatrně.

„To mě nezajímá! Je to moje dítě! A já rozhodnu, jak se o ni bude pečovat!“

V tu chvíli jsem pochopila, že už nejsem ta hlavní žena v Petrovo životě. Že moje zkušenosti a láska nestačí. Odešla jsem domů s pocitem prázdnoty.

Doma jsem seděla u stolu a přemýšlela nad tím, kde se stala chyba. Vždyť jsem dělala všechno proto, aby byla Anička spokojená. Ale možná jsem měla víc naslouchat Lucii a méně spoléhat na své zkušenosti.

Pár dní poté mi Petr volal: „Mami, Lucka je pořád naštvaná. Nechce tě teď vidět.“

„Rozumím,“ odpověděla jsem tiše.

Od té doby jsme si s Lucií nevolaly ani nepsaly. Chybí mi Anička i Petr. Každý večer si říkám: Udělala bych něco jinak? Měla jsem být opatrnější? Nebo je dnešní svět prostě jiný a pro nás starší už není místo?

Možná mi někdo z vás poradí: Jak najít cestu zpátky ke své rodině? Máme vůbec šanci pochopit se navzájem napříč generacemi?