Když rodina zradí: Příběh o důvěře, penězích a zklamání

„To snad nemyslíš vážně, Honzo!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. Stála jsem uprostřed naší prázdné kuchyně, kde ještě před měsícem voněla káva a smáli jsme se s dětmi. Teď tu byl jen chlad a ozvěna mého zoufalství. „Ty jsi ty peníze opravdu použil na auto? Na auto?!“

Honza mlčel. Věděla jsem, že je na druhém konci linky, slyším jeho těžký dech. „Potřeboval jsem ho do práce,“ zamumlal nakonec. „A taky… prostě jsem myslel, že to zvládneme i bez toho.“

Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Ale jak? Prodali jsme s manželem dům v Plzni, auto, všechno, co šlo. Všechno proto, abychom mohli zajistit tátovi důstojnou péči. Byl po mrtvici a potřeboval každodenní asistenci. Já měla dvě děti, manžel práci v Praze, ale rozhodli jsme se – rodina je přece přednější.

Honza byl vždycky ten spolehlivý. Starší bratr, který mě chránil před šikanou na základce, který mi půjčoval peníze na první byt. Když máma umřela, slíbil mi u hrobu, že tátu nikdy nenecháme samotného. A teď… teď mi došlo, že všechno bylo jinak.

„A co táta?“ zeptala jsem se tiše. „Ví o tom?“

„Ne,“ odpověděl Honza rychle. „Proč by měl? Stejně už moc nevnímá…“

Ta slova mě bodla jako nůž. Táta sice po mrtvici zapomínal jména a někdy si myslel, že je rok 1989, ale pořád to byl náš táta. Člověk, který nás učil jezdit na kole a v zimě stavěl sněhuláky na zahradě.

Sedla jsem si na zem mezi krabice s věcmi, které jsme nestihli rozbalit po stěhování do menšího bytu. Děti byly u kamarádky, manžel v práci. Byla jsem sama se svým vztekem a bezmocí.

Začalo mi docházet, že Honza peníze neprohospodařil jen na auto. Z účtu mizely částky i za jiné věci – elektroniku, dovolenou v Krkonoších… Všechno pod záminkou „pro rodinu“. Jenže naše rodina teď žila v podnájmu a já počítala každou korunu.

Vzpomněla jsem si na poslední návštěvu u táty v domově důchodců v Rokycanech. Seděl u okna a díval se ven na déšť. „Kde je Honza?“ ptal se pořád dokola. „Říkal, že přijde.“

Tehdy jsem mu lhala: „Má moc práce, tati.“

Ale teď už jsem nemohla lhát ani sobě.

Večer přišel manžel Petr domů. Viděl můj výraz a hned věděl, že je zle.

„Co zase udělal?“ zeptal se tiše.

Položila jsem mu hlavu na rameno a mezi vzlyky mu všechno řekla. Jak Honza slíbil zaplatit tátovi lepší pokoj a pečovatelku, jak jsme mu poslali všechny úspory… A jak místo toho koupil nové auto a televizi.

Petr mě objal a mlčel. Věděla jsem, že je naštvaný i kvůli mně – kvůli nám všem.

Druhý den ráno jsem seděla v kanceláři sociální pracovnice paní Novotné. Byla to drobná žena s laskavýma očima, ale dnes vypadala ustaraně.

„Paní Dvořáková,“ začala opatrně, „váš tatínek má dluhy za služby v domově. Už tři měsíce nebyly zaplacené poplatky.“

Zamrazilo mě. „Ale… vždyť jsme posílali peníze Honzovi! On měl všechno platit!“

Paní Novotná si povzdechla: „Bohužel nic nepřišlo.“

Cítila jsem se jako idiot. Jak jsem mohla být tak naivní? Proč jsem věřila vlastnímu bratrovi víc než sobě?

Ten večer jsme měli doma rodinnou poradu. Děti byly smutné – chyběl jim starý dům i zahrada. Petr navrhl, že půjdeme za právníkem.

Ale já chtěla nejdřív slyšet pravdu od Honzy.

Sešli jsme se v kavárně Na Růžku. Honza přišel pozdě, vypadal unaveně a nervózně si pohrával s klíčky od auta.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se bez obalu.

Chvíli mlčel. Pak začal mluvit o tom, jak je život těžký, jak má dluhy a jak chtěl tátovi pomoct… Ale všechno to byly jen výmluvy.

„Víš,“ řekla jsem nakonec tiše, „já ti věřila víc než komukoliv jinému na světě.“

Honza sklopil oči. „Promiň.“

Ale promiň nestačilo.

Začal boj o to, abychom tátu dostali zpět do lepší péče a zachránili aspoň to málo, co nám zbylo. Musela jsem vysvětlovat dětem, proč už nemáme svůj domov a proč strýček Honza k nám nechodí na návštěvy.

Někdy v noci nemůžu spát a přemýšlím: Kde se stala chyba? Je rodina opravdu vždycky to nejdůležitější? Nebo si musíme dávat pozor i na ty nejbližší?

Možná mi někdo z vás poradí – dá se vůbec ještě někdy věřit člověku, který vás takhle zradil? Co byste dělali vy?