Mezi dvěma ohni: Když manželství a rodina stojí proti sobě

„Tohle už není jen tvoje věc, Lucie! Já už dál nebudu zachraňovat tvoji sestru, když ty sama nejsi ochotná udělat něco pro mě!“ křičel na mě Petr, zatímco jsem stála v kuchyni s rukama zabořenýma do dřezu plného špinavého nádobí. Voda mi stékala po zápěstích, ale bylo mi to jedno. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí celý svět.

Moje sestra Jana je o tři roky mladší. Vždycky byla trochu divočejší, trochu víc svá. Když jí bylo dvacet, odešla z domova do Prahy, zatímco já zůstala v našem malém bytě v Plzni a starala se o nemocnou maminku. Jana si žila svůj život, střídala práce i partnery, ale nikdy se mi nevzdálila natolik, abych ji přestala milovat. Jenže teď je v průšvihu – přišla o práci, má dluhy a hrozí jí exekuce. A já jsem jediná, kdo jí může pomoci.

Petr byl vždycky rozumný, spořádaný. Pracuje jako účetní v malé firmě a na rozdíl ode mě má rád jistoty. Když jsem mu řekla, že Jana potřebuje půjčit peníze na nájem, zatvářil se kysele. „Lucie, už jsme jí pomáhali třikrát. Kolikrát ještě? Vždycky to skončí stejně.“

„Je to moje sestra,“ šeptla jsem tehdy zoufale.

„A já jsem tvůj manžel,“ odpověděl tvrdě. „A mám toho dost.“

Ten večer jsme spolu nemluvili. Seděla jsem na balkoně, kouřila jednu cigaretu za druhou a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Vzpomněla jsem si na dětství – na to, jak jsme s Janou běhaly po sídlišti, hrály si na schovávanou a smály se tak nahlas, až nás maminka musela okřiknout z okna. Teď je všechno jinak.

Další den mi Jana volala. Plakala do telefonu: „Lucko, prosím tě… já už fakt nevím, co mám dělat. Jestli mi teď nepomůžeš, skončím na ulici.“

„Jani, já…“ zlomil se mi hlas. „Pokusím se něco vymyslet.“

Když jsem to řekla Petrovi, jen se ušklíbl: „Tak dobře. Pomůžu jí ještě jednou. Ale chci, abys konečně souhlasila s tím, že prodáme chalupu po tvém tátovi a koupíme si větší byt.“

Zůstala jsem stát jako opařená. Chalupa v Českém lese byla jediné místo, kde jsem cítila klid – místo plné vzpomínek na dětství, na tátu, který nás opustil příliš brzy. Petr ji nikdy neměl rád: „Je to jen stará barabizna, pořád tam jezdíme opravovat střechu nebo sekat trávu. Potřebujeme větší byt! A ty pořád jen vzpomínáš.“

„To nemůžeš myslet vážně,“ vydechla jsem.

„Myslím to naprosto vážně,“ řekl Petr chladně. „Buď prodáme chalupu a pomůžeme tvojí sestře, nebo si poradí sama.“

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli vedle Petra, který klidně oddychoval. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře: Co když Jana opravdu skončí na ulici? Co když prodáme chalupu a já už nikdy neucítím vůni lesa po dešti? Co když tímhle rozhodnutím ztratím sama sebe?

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si všimli mého rozpoložení – dokonce i šéfová mi nabídla kávu a zeptala se, jestli je všechno v pořádku. Jenže jak vysvětlit někomu cizímu, že jste roztrhaní mezi dvěma světy?

Odpoledne jsem šla za maminkou do domova důchodců. Seděla u okna a pletla ponožky pro vnoučata.

„Mami… Petr chce prodat chalupu,“ řekla jsem tiše.

Maminka položila jehlice a podívala se na mě svýma unavenýma očima: „To je těžké rozhodnutí, Lucko. Ale pamatuj si jedno – rodina je důležitá. Jen ty víš, co je pro tebe správné.“

Cestou domů jsem brečela v tramvaji jako malá holka. Lidé kolem mě dělali, že mě nevidí – typicky české.

Doma mě čekal Petr s večeří na stole.

„Tak co jsi rozhodla?“ zeptal se bez obalu.

„Nevím,“ odpověděla jsem upřímně.

„Lucko, já už to takhle dál nedám. Buď budeš stát za mnou, nebo za svojí sestrou. Nemůžeš mít obojí.“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž.

Večer mi Jana poslala zprávu: „Děkuju ti za všechno, co pro mě děláš. Vím, že tě to stojí hodně.“

Seděla jsem u stolu s hlavou v dlaních a přemýšlela: Co je správné? Mám obětovat vzpomínky kvůli sestře? Nebo mám chránit svůj vztah s Petrem a nechat Janu napospas osudu?

Dny plynuly a já byla čím dál zoufalejší. Petr byl odtažitý, Jana zoufalá a já… já byla prázdná.

Jednoho večera jsem se rozhodla zajít na chalupu sama. Seděla jsem na verandě a dívala se do tmy. Slyšela jsem šumění stromů a cítila vůni mechu – přesně jako kdysi s tátou.

Najednou mi došlo, že žádné rozhodnutí nebude správné pro všechny. Ať udělám cokoli, někdo bude trpět.

Když jsem se vrátila domů, Petr seděl v obýváku a díval se na televizi.

„Petře…“ začala jsem nejistě.

Podíval se na mě: „Tak co?“

„Chci pomoct Janě… ale chalupu neprodám. Najdu jiný způsob.“

Petr mlčel dlouho. Pak jen řekl: „Jak chceš.“

Nevím, co bude dál. Nevím, jestli to naše manželství přežije. Ale poprvé za dlouhou dobu mám pocit, že jsem udělala něco správně – aspoň pro sebe.

Někdy si říkám: Je možné být věrná sama sobě i těm, které milujeme? Nebo musíme vždycky někoho zradit? Co byste udělali vy?