Přines vnoučata, ale nezapomeň peněženku: Příběh o rodině, penězích a stáří

„Mami, nezapomeň, že potřebujeme na ten školní výlet pro Terezku aspoň tisícovku. A prosím tě, až přijedeme, udělej ty tvoje řízky, děti je milují.“

Stála jsem u kuchyňské linky, ruce se mi třásly, když jsem krájela cibuli na bramborový salát. Telefon ležel na stole a ještě dozníval hlas mé dcery Jany. Vždycky to bylo stejné – nejdřív slib, že přijedou s vnoučaty, pak nenápadná zmínka o penězích. Vždycky něco potřebují. A já? Já už dávno nejsem ta silná máma, která všechno zvládne sama. Bolí mě záda, klouby mi praskají při každém kroku a někdy mám pocit, že už mě drží pohromadě jen vzpomínky.

„Babičko, kdy zase přijedeme?“ ptala se mě naposledy Terezka, když jsme spolu seděly na lavičce pod třešní. „A přivezeš mi zase ty čokoládové sušenky?“

Usmála jsem se na ni a pohladila ji po vlasech. „Samozřejmě, zlatíčko.“ Ale v srdci mě píchlo. Vím, že kdybych neměla na sušenky nebo na školní výlet, možná by ani nepřijeli.

Můj muž František zemřel před pěti lety. Od té doby je dům tichý. Každé ráno si sednu ke stolu pro dva a automaticky nalévám dvě kávy. Pak si uvědomím, že už tu není nikdo, kdo by ji vypil. Děti – Jana a Petr – žijí své životy v Praze. Práce, děti, hypotéky. Chápu to. Ale někdy mám pocit, že jsem pro ně jen bankomat s domácí kuchyní.

Jednou večer jsem seděla u televize a dívala se na staré fotky. Jana s copánky, Petr v modré čepici. Smáli se na mě z obrázků a já si říkala: Kde se to pokazilo? Kdy jsme si přestali povídat o obyčejných věcech? Kdy se naše hovory změnily v seznam požadavků?

Zvoní telefon. „Mami, promiň, dneska to zase nestihneme. Petr má zápas a já musím do práce. Ale příští týden určitě přijedeme.“

„To nevadí,“ odpovím tiše. Ale vadí to. Každý den je pro mě stejný – ráno zaliju rajčata, pak jdu na poštu pro důchod, odpoledne si čtu nebo pletu ponožky pro vnoučata. Někdy přijde sousedka Alena na kávu a povídáme si o tom, jak to bylo dřív. O tom, jak jsme chodily s dětmi do lesa na jahody a jak jsme společně slavili Vánoce.

Jednou jsem se rozhodla, že už nebudu čekat. Vzala jsem autobus do Prahy a zazvonila u Janina bytu. Otevřela mi Terezka.

„Babičko! Ty jsi přijela!“ objala mě kolem pasu.

Jana stála ve dveřích s překvapeným výrazem. „Mami, proč jsi neřekla, že přijedeš? Máme toho dneska hodně…“

V bytě byl nepořádek, všude hračky a papíry. Sedla jsem si ke stolu a vytáhla z kabelky krabičku sušenek.

„Babičko, děkuju!“ Terezka se usmála.

Jana si povzdechla. „Mami, víš… my teď fakt nemáme moc času. A taky… potřebovali bychom trochu pomoct s penězi na ten tábor.“

Podívala jsem se na ni a najednou jsem cítila vztek i smutek zároveň. „Jano, já tě ráda podpořím, ale někdy bych byla ráda, kdybys přijela jen tak. Bez prosby o peníze.“

Jana sklopila oči. „Mami… my to nemáme jednoduché.“

„Já vím,“ řekla jsem tiše. „Ale já taky ne.“

Cestou domů v autobuse jsem přemýšlela o tom, jak jsme se odcizili. Když jsem byla mladá, moji rodiče bydleli ve stejném domě. Pomáhali jsme si navzájem – nešlo jen o peníze nebo dárky. Bylo to o blízkosti.

Doma jsem si sedla do křesla a dívala se z okna na zahradu. Rajčata už dozrávala a slunce zapadalo za střechy domů. Najednou zazvonil telefon.

„Mami?“ ozval se Petrův hlas.

„Ano?“

„Chtěl jsem se zeptat… jestli bys nám mohla půjčit na opravu auta.“

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

„Petře… víš co? Přijeď někdy jen tak. Bez řečí o penězích. Přijeď za mnou jako syn za mámou.“

Na druhém konci bylo ticho.

„Dobře… zkusím to,“ řekl nakonec.

Položila jsem telefon a rozplakala se. Ne kvůli penězům – těch už stejně moc nemám – ale kvůli tomu prázdnu mezi námi.

Dny plynuly dál ve stejném rytmu. Občas přijeli – někdy s úsměvem, jindy s prosbou o půjčku nebo pomoc. Já dávala, co jsem mohla – peníze, jídlo, lásku i čas.

Jednoho dne mi přišla pohlednice od Terezky: „Babičko, mám tě ráda.“ Držela jsem ji v ruce jako poklad.

Možná je tohle všechno normální – možná je stáří prostě o samotě a vzpomínkách. Ale někdy si říkám: Proč je tak těžké být rodinou? Proč je láska často podmíněná tím, co můžeme dát?

Co myslíte vy? Je možné znovu najít cestu k blízkosti bez peněz? Nebo už jsme si navzájem cizí?