Mezi láskou a výmluvami: Příběh o mé tchyni, dětech a nevyřčených pravdách

„Zase jsi mi je nepřivezla,“ vydechla tchyně, sotva jsem otevřela dveře jejího bytu na pražském sídlišti. Její hlas byl tichý, ale v očích jí hořela výčitka. „Vždyť už jsem ti říkala, jak moc mi chybí.“

Stála jsem tam s taškou plnou dětských věcí, dvěma unavenými dětmi za zády a v hlavě mi vířila jediná myšlenka: Proč mám pořád pocit viny, když dělám všechno, co můžu? „Mami, já vím, ale dneska jsme měli kroužky a Honzík je nachlazený…“ začala jsem vysvětlovat, ale ona mě přerušila mávnutím ruky.

„Vždycky nějaká výmluva. Když jsem byla mladá já, všechno jsem zvládala. Práce, děti, domácnost…“ Její hlas zněl tvrději, než bych čekala. Děti se ke mně přitiskly blíž a já cítila, jak se mi v hrudi svírá hněv i smutek zároveň.

Moje jméno je Lucie Novotná a už pět let žiju v permanentním napětí mezi vlastní rodinou a očekáváními své tchyně, paní Věry. Můj muž Petr je často v práci a já na všechno zůstávám sama. Věra si stěžuje, že nevidí vnoučata, ale když jí je nabídnu na hlídání, vždycky má plno práce nebo „něco důležitého na vyřízení“. Přesto nikdy nezapomene zmínit před Petrem nebo jeho sestrou Radkou, jak jsem jí děti zase „nepřivezla“.

Jednou večer, když děti konečně usnuly a já se snažila najít klid u hrnku čaje, přišel Petr domů. „Máma říkala, že jsi jí zase nedala děti. Proč?“ zeptal se bez obalu. V tu chvíli jsem měla chuť křičet.

„Protože když jí je nabídnu, nikdy nemá čas! Minulý týden měla kosmetiku, předtím šla s kamarádkou na nordic walking…“ vyhrkla jsem. Petr jen pokrčil rameny: „Víš, že je sama. Chybí jí rodina.“

„A mně nechybí? Já nejsem rodina?“ zašeptala jsem zoufale. Petr se na mě podíval s nepochopením a odešel do ložnice. Zůstala jsem sedět v kuchyni a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo.

Vzpomněla jsem si na první roky s Petrem. Jeho máma byla vždycky trochu odtažitá, ale po narození Honzíka a později i Klárky se její zájem o nás zvýšil – alespoň navenek. Často volala, ptala se na děti, ale když jsme ji pozvali na návštěvu nebo nabídli hlídání, vždycky odmítla. Přesto si stěžovala všem okolo, jak ji „odřezáváme“ od rodiny.

Jednou jsem to už nevydržela a zavolala jí sama: „Věro, ráda bych vám děti přivezla v sobotu dopoledne. Máte čas?“

Chvilku bylo ticho. „Víš, Lucko, já mám v sobotu tu jogu a pak musím do Tesca… Ale někdy příště určitě.“

Zavěsila jsem a cítila se jako blázen. Dětem jsem řekla, že babička nemůže a šly si hrát dál. Ale ve mně to zůstalo.

Začala jsem si všímat i jiných věcí. Když jsme byli u Věry na návštěvě s Radkou a jejími dětmi, všichni byli najednou „její milovaní vnoučci“ – ale když šlo o konkrétní pomoc nebo čas strávený s nimi bez ostatních dospělých, vždycky couvla. Přesto před rodinou i známými opakovala stejnou písničku: „Lucka mi ty děti vůbec nechce půjčovat!“

Jednou při rodinném obědě u Věry to bouchlo. Radka se mě zeptala: „Proč babičce nikdy nepůjčíš děti? Vždyť ona by byla tak ráda!“

Podívala jsem se na Věru: „A kdy jsi naposledy opravdu chtěla děti hlídat? Když ti je nabízím, nikdy nemáš čas.“

Věra zrudla: „To není pravda! Jen mám taky svůj život! Ale ty… ty mě prostě nechceš pustit k dětem!“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se propadám do země. Petr mlčel, Radka kroutila hlavou a děti seděly u stolu s očima dokořán.

Po tom obědě jsme s Věrou skoro nemluvily. Petr byl mezi dvěma ohni – nechtěl se hádat ani s mámou, ani se mnou. Já jsem byla unavená z věčných výčitek i z toho, že nikdo nevidí moji snahu.

Začala jsem chodit na procházky sama jen proto, abych měla chvíli klid. Přemýšlela jsem o tom, proč Věra potřebuje před světem hrát roli obětované babičky místo toho, aby přijala naši nabídku být součástí života dětí doopravdy.

Jednoho dne mi přišla SMS: „Lucko, mohla bych přijít dnes odpoledne na kafe?“ Bylo to poprvé za dlouhou dobu, co iniciativa přišla od ní.

Seděla u nás v kuchyni a dívala se na Honzíka s Klárkou, jak si hrají s legem. „Víš,“ začala tiše, „já někdy nevím, jak s nimi být sama. Bojím se, že to nezvládnu…“

Bylo to poprvé, co přiznala slabost. Najednou jsem ji viděla jinak – jako ženu, která je sama a možná se bojí víc než já.

Od té doby jsme spolu mluvily otevřeněji. Nevyřešilo to všechny problémy – pořád jsou dny plné výčitek i nedorozumění. Ale aspoň už vím, že za jejími slovy nejsou jen výmluvy nebo prázdné fráze – někdy je za nimi strach a samota.

A tak si večer sednu do ticha a ptám se sama sebe: Jak poznat rozdíl mezi opravdovou touhou po blízkosti a pouhou potřebou nebýt sám? A kolik pravdy vlastně uneseme říct těm nejbližším?