Květované šaty a slzy pod reflektory: Moje noc pod světly maturitního plesu
„To si snad děláte srandu!“ vykřikla jsem, když mi paní učitelka Novotná zablokovala cestu do sálu. V ruce jsem pevně svírala lístek na maturitní ples, na sobě nové květované šaty, které mi mamka šila celé týdny. Všichni kolem mě už vcházeli dovnitř, smáli se a fotili, jen já stála na prahu a cítila, jak se mi hroutí svět.
„Lucie, pravidla jsou jasná. Šaty mají být jednobarevné, decentní. Tohle je příliš výrazné,“ řekla přísně a její pohled sklouzl po mých šatech s velkými růžemi. „Nechci tě tu vidět, dokud se nepřevlékneš.“
„Ale vždyť to nikde nebylo napsané! Všichni věděli, že si chci vzít tyhle šaty. Proč mi to nikdo neřekl dřív?“ hlas se mi třásl a v očích mě pálily slzy. Za mnou stála moje nejlepší kamarádka Tereza, která mě chytla za ruku.
„Paní učitelko, to není fér! Lucčina mamka ty šaty šila celé týdny. Nikomu tím neubližuje,“ snažila se mě bránit Tereza.
„Tohle je slavnostní událost, ne módní přehlídka,“ odsekla Novotná a obrátila se na další studenty.
Zůstala jsem stát na chodbě, zatímco ostatní procházeli kolem mě. Někteří se na mě dívali soucitně, jiní si šeptali a smáli se. Slyšela jsem útržky: „To je ta s těma šatama…“ „No jo, Lucie zase musí být středem pozornosti.“
Chtěla jsem utéct. Chtěla jsem zmizet. Ale místo toho jsem se rozbrečela přímo tam, pod zářivkami školní chodby. Tereza mě objala a šeptala: „Nenech je vyhrát. Ty šaty jsou nádherné.“
Zavolala jsem mámě. „Mami, oni mě nepustí dovnitř… prý kvůli šatům.“
Na druhém konci bylo ticho. Pak jsem slyšela její zlomený hlas: „Luci, to snad není možné… Vždyť jsme si dali tolik práce…“
„Já vím, mami. Ale oni říkají, že nejsou vhodné.“
„Chceš, abych přijela?“ zeptala se tiše.
„Ne… Asi půjdu domů.“
Cestou domů jsem potkávala spolužáky, kteří mířili na ples. Někteří se mi vyhýbali pohledem, jiní mi posílali zprávy: „To je fakt blbý…“ „Drž se.“ Ale většina mlčela.
Doma mě čekala mamka s tátou. Mamka mě objala tak pevně, až jsem měla pocit, že se rozpadnu na kousky.
„Luci, ty šaty jsou krásné. Jsi krásná. To oni mají problém, ne ty,“ šeptala mi do vlasů.
Táta mlčel, ale viděla jsem v jeho očích vztek i bezmoc. „Tohle jim nedaruju,“ řekl nakonec tiše.
Celou noc jsem probrečela. Na Instagramu se objevily fotky z plesu – všichni v nudných tmavých šatech, všichni se smáli. Jen já byla doma a připadala si jako největší outsider pod sluncem.
Druhý den ve škole bylo ticho. Nikdo se mnou nemluvil. Jen Tereza seděla vedle mě a držela mě za ruku pod lavicí.
Odpoledne přišla máma do školy za ředitelkou. Slyšela jsem jejich rozhovor přes dveře kanceláře:
„Moje dcera nebyla nikdy problémová. Ty šaty jsme vybírali spolu – chtěla být originální, chtěla být sama sebou. Proč ji za to trestáte?“
Ředitelka pokrčila rameny: „Chápeme vaši bolest, ale pravidla jsou pravidla.“
„Ale kde jsou napsaná? Kde je napsáno, že květované šaty nejsou vhodné? Proč jste to Lucii neřekli dřív?“
Ticho.
Ten večer jsme seděli doma u stolu a máma navrhla: „Co kdybychom uspořádali vlastní ples? Pro všechny, kdo někdy zažili něco podobného?“
Nejdřív jsem si myslela, že žertuje. Ale pak jsme začali plánovat – s Terezou jsme vytvořily událost na Facebooku: „Ples pro všechny barvy“. Přidávali se další spolužáci – nejen ti, co byli na mém plese, ale i z jiných škol. Lidé psali své příběhy o tom, jak je někdy někdo odmítl kvůli tomu, jací jsou nebo co mají na sobě.
Za měsíc jsme měli pronajatý sál v kulturním domě na kraji města. Mamka upekla dorty, táta pomáhal s výzdobou. Přišlo přes sto lidí – v barevných šatech, v oblecích s motýlky i v džínách. Nikdo nikoho nesoudil.
Stála jsem uprostřed sálu ve svých květovaných šatech a poprvé za dlouhou dobu jsem se cítila krásná. Tereza ke mně přišla a objala mě: „Vidíš? Jsi inspirace.“
Ten večer jsme tančili až do rána. Smáli jsme se, zpívali a fotili tolik fotek, kolik jsme chtěli. Nikdo nás neposuzoval.
Dnes už vím, že nejde o šaty nebo pravidla. Jde o to nebát se být sám sebou – i když to někdy bolí víc než všechno ostatní.
Někdy si říkám: Proč mají lidé potřebu druhé soudit podle vzhledu? A kolik odvahy stojí zůstat věrný sám sobě? Co byste udělali vy na mém místě?