Vrátila jsem se z porodnice – a doma mě čekal jen chlad a prázdnota

„Proč jsi zase zapomněl koupit ty pleny?“ vyhrkla jsem, sotva jsem překročila práh našeho bytu s malou Eliškou v náručí. Byla jsem unavená, rozbolavělá, s kruhy pod očima a srdcem plným očekávání. Místo odpovědi se z vedlejšího pokoje ozvalo jen tlumené: „Promiň, měl jsem dneska v práci fakt peklo.“ Tomáš ani nevzhlédl od notebooku. V tu chvíli mi došlo, že domov, do kterého jsem se tolik těšila, už není tím bezpečným přístavem, jakým býval.

Všude byl nepořádek. Na stole zbytky od večeře, v obýváku rozházené ponožky, v koupelně špinavé ručníky. Eliška začala plakat a já ji zoufale kolébala, zatímco mi po tvářích stékaly slzy. „To zvládneš, Jano,“ šeptala jsem si pro sebe. Ale v tu chvíli jsem tomu sama nevěřila.

První noc doma byla nekonečná. Eliška se budila každou hodinu a já s ní. Tomáš spal v obýváku, prý aby ráno zvládl práci. Když jsem ho ráno prosila, jestli by ji na chvíli nepohlídal, jen mávl rukou: „Mám důležitý call, pak musím do kanceláře.“

Dny se slévaly v jeden dlouhý šedý pás. Byla jsem sama. Moje máma bydlela daleko a tchyně se nikdy moc nezajímala. Kamarádky měly vlastní životy, navíc většina z nich děti ještě neměla a nechápaly, proč si pořád stěžuju. „Vždyť máš zdravé dítě a manžela, co tě živí,“ psala mi Petra na Messengeru. Jenže já měla pocit, že se topím.

Jedno odpoledne jsem seděla na balkoně, Elišku v náručí, a dívala se na šedivé paneláky kolem. Přemýšlela jsem, jestli to takhle mají všechny mámy. Jestli i ony cítí tu prázdnotu, když jejich muži přijdou domů a místo objetí sáhnou po mobilu. Jestli i ony někdy mají chuť prostě odejít.

Tomáš se změnil. Nebo možná jsem se změnila já? Dřív jsme spolu trávili večery u filmu nebo jsme chodili na procházky po Letné. Teď jsme spolu skoro nemluvili. Když už jsme se pohádali – většinou kvůli maličkostem – skončilo to tichým dusnem.

Jednou večer jsem to už nevydržela. „Tomáši, já už nemůžu! Připadám si tu jako služka! Ty ani nevíš, jaké to je být celý den zavřená doma s dítětem!“ vykřikla jsem mezi vzlyky.

Tomáš chvíli mlčel a pak tiše řekl: „Já taky nemám lehké dny. Snažím se vydělat peníze, abychom měli kde bydlet.“

„Ale já potřebuju tebe! Ne tvoje peníze!“

Na chvíli bylo ticho. Pak Tomáš odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře.

Začala jsem pochybovat o všem. O sobě jako matce i jako ženě. Každý den jsem četla články o poporodní depresi a ptala se sama sebe: Je tohle ono? Nebo jsem prostě jen slabá? Všude kolem mě byly dokonalé instagramové matky s úsměvem na tváři a já měla pocit, že selhávám.

Jednoho dne mi přišla zpráva od sousedky paní Novotné: „Janičko, nechcete přijít na kafe? Ráda pohlídám malou.“ Bylo to poprvé za týdny, co mi někdo nabídl pomoc bez podmínek. Seděly jsme spolu v její kuchyni, pila jsem kávu a poprvé za dlouhou dobu se mi chtělo smát.

„Víte, paní Novotná… já mám pocit, že to nezvládám,“ svěřila jsem se jí.

Usmála se: „To je normální. Já po porodu brečela skoro každý den. Ale časem to přejde. Jen nesmíte být na všechno sama.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho potom. Začala jsem chodit ven s kočárkem častěji, občas si dopřála dortík v cukrárně nebo si pustila oblíbenou hudbu. Pomalu jsem začínala nacházet sama sebe.

Jednou večer přišel Tomáš domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně na gauč a dlouho mlčel. Pak řekl: „Jano… promiň mi to všechno. Já nevím, jak ti pomoct. Bojím se, že všechno pokazím.“

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době cítila naději. „Já taky nevím, jak na to. Ale možná bychom to mohli zkusit spolu…“

Začali jsme spolu víc mluvit. Nešlo to hned – někdy jsme se pohádali, někdy jsme oba plakali únavou – ale pomalu jsme se učili být zase rodina.

Dnes už je Elišce půl roku. Není to dokonalé – někdy mám stále pocit samoty nebo selhání – ale už vím, že nejsem jediná. Že je v pořádku říct si o pomoc a přiznat si slabost.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč se u nás pořád tolik mlčí o tom, jak těžké je být mámou? Proč máme pocit, že musíme všechno zvládnout samy? Co kdybychom si navzájem víc pomáhaly a mluvily o svých trápeních otevřeněji?