Když řekli, že Zuzana není pro mě dost krásná – Moje boj o lásku v době předsudků

„To si děláš srandu, že s ní fakt chodíš?“ ozvalo se za mnou na chodbě gymnázia, když jsem poprvé přivedl Zuzanu na školní ples. Ten hlas patřil Martinovi, mému spolužákovi, který nikdy nevynechal příležitost rýpnout si do druhých. Zastavil jsem se a otočil. Zuzana stála vedle mě, v očích měla nejistotu a v ruce pevně svírala mou dlaň. „Co tím myslíš?“ zeptal jsem se, i když jsem odpověď znal předem.

Martin se uchechtl a jeho parta se přidala. „No, že bys mohl mít lepší holku. Nějakou hezčí. Vždyť se na ni podívej.“

V tu chvíli mi v hlavě zabzučelo. Cítil jsem vztek, ale i stud. Proč bych měl někomu vysvětlovat, proč miluju právě Zuzanu? Vždyť je to moje věc! Ale slova mi uvízla v krku. Zuzana sklopila oči a já viděl, jak jí po tváři stéká slza. To byl okamžik, kdy jsem si slíbil, že ji nikdy nenechám samotnou čelit takové zlobě.

Zuzana nikdy nebyla typická kráska podle časopisů. Měla trochu křivý nos, pihy na tváři a postavu, která neodpovídala ideálům Instagramu. Ale její smích byl nakažlivý a oči jí zářily radostí ze života. Když jsme spolu začali chodit, byl jsem šťastný jako nikdy předtím. Jenže svět kolem nás měl jiný názor.

Pomluvy a narážky začaly být všudypřítomné. Na Facebooku se objevily anonymní komentáře: „Darek by mohl mít lepší.“ „Co na ní vidí?“ „To je jeho úroveň?“ Každý den jsem bojoval s nutkáním odpovídat, hádat se, vysvětlovat. Ale Zuzana mě prosila: „Nech to být, nestojí to za to.“

Jenže mě to ničilo. Začal jsem si všímat pohledů lidí v tramvaji, když jsme šli ruku v ruce po Karlově náměstí. Slyšel jsem šeptání na rodinných oslavách: „Darek by mohl najít někoho lepšího.“ Dokonce i moje máma jednou poznamenala: „Jsi si jistý, že je to ta pravá? Víš, že bys mohl mít hezčí holku…“

Ten večer jsem seděl v pokoji a díval se do zrcadla. Co když mají pravdu? Co když bych měl chtít víc? Ale pak jsem si vzpomněl na všechny chvíle se Zuzanou – jak mě rozesmála, když mi bylo nejhůř, jak mě objala po neúspěšné zkoušce na vysokou školu, jak mi věřila, když jsem nevěřil sám sobě.

Jednoho dne jsme šli spolu do kavárny na Vinohradech. U vedlejšího stolu seděla skupina holek z mé bývalé třídy. Když nás uviděly, začaly si něco šeptat a smát se. Jedna z nich – Petra – ke mně přišla: „Ahoj Dareku! To je tvoje přítelkyně? Ty jsi fakt odvážný.“

Zuzana zrudla a chtěla odejít. Chytil jsem ji za ruku a poprvé jsem nahlas řekl: „Ano, tohle je Zuzana. Je to ta nejlepší holka na světě a já ji miluju.“ Petra zůstala stát s otevřenou pusou a já cítil zvláštní směs hrdosti a strachu.

Ale tím to neskončilo. Hejt pokračoval i po letech. Když jsme se rozhodli vzít, dokonce i někteří příbuzní odmítli přijít na svatbu. „Nechceme být svědky takové chyby,“ řekla mi teta Jana do telefonu.

Naše svatba byla malá, ale krásná. Stáli jsme před radnicí na Žižkově a slíbili si věrnost navzdory všemu. Když jsme si dávali prstýnky, Zuzana se mi podívala do očí: „Děkuju, že jsi mě nikdy neopustil.“

Život po svatbě nebyl lehčí. V práci mi kolegové občas naznačovali, že bych mohl mít lepší ženu. Jednou jsem zaslechl šéfa říkat: „Darek má srdce ze zlata – jinak by s takovou ženskou nebyl.“

Začal jsem být podrážděný a uzavřený do sebe. Doma jsme se hádali kvůli maličkostem – kdo vynese odpadky, kdo zapomněl koupit mléko. Ale ve skutečnosti jsme bojovali s tlakem okolí.

Jednou večer jsme seděli na balkoně našeho malého bytu na Jižním Městě a Zuzana tiše řekla: „Možná by ti bylo líp beze mě.“ To mě zasáhlo jako rána pěstí. Objala mě a rozplakala se.

„Zuzano,“ řekl jsem jí do vlasů, „já tě miluju takovou, jaká jsi. Nezáleží mi na tom, co říkají ostatní. Bez tebe bych nebyl nic.“

Od té doby jsme se rozhodli žít podle sebe. Přestali jsme sledovat komentáře na internetu a přestali jsme zvát do života lidi, kteří nám nepřejí štěstí. Začali jsme cestovat po Česku – prošli jsme Krkonoše i Šumavu, koupali se v Orlické přehradě a jedli trdelník na Karlově mostě.

Po letech jsme si pořídili psa – fenku Báru z útulku – a najednou jsme měli pocit, že jsme konečně rodina.

Někdy mě ale stále přepadne strach: Co když naše láska nebude stačit? Co když jednou podlehnu tlaku okolí? Ale pak se podívám na Zuzanu a vím, že všechno má smysl.

Možná bych měl položit otázku vám všem: Proč je pro nás pořád tak důležité hodnotit druhé podle vzhledu? A co kdybychom místo toho začali hledat krásu tam, kde ji ostatní nevidí?