Sliby, které se rozplynuly: Jak narození našeho syna odhalilo pravdu o naší rodině

„Mami, kdy už přijedeš? Potřebuju tě tady…“ šeptala jsem do telefonu, zatímco mi po tvářích stékaly slzy a v náručí mi plakal náš třítýdenní syn Matěj. Byla půlnoc, manžel Petr už dávno spal vyčerpaný po další dvanáctihodinové směně v nemocnici a já jsem poprvé v životě cítila opravdovou bezmoc. Máma mi do telefonu slíbila, že přijede hned ráno. Ale ráno přišla jen SMS: „Promiň, musím do práce, ozvu se večer.“

Vždycky jsem si myslela, že když přijde na lámání chleba, rodina drží pohromadě. Že když se narodí dítě, všichni budou stát při mně. Vyrůstala jsem v malém bytě na sídlišti v Brně-Líšni, kde jsme se s mámou a tátou hádali kvůli hloupostem, ale když šlo do tuhého, byli jsme jeden pro druhého. Aspoň jsem si to myslela. Když jsem otěhotněla, máma i tchyně Alena nadšeně plánovaly, jak nám budou pomáhat. „Neboj se, Haničko, až budeš potřebovat pohlídat nebo uvařit, stačí říct,“ slibovala máma u nedělního oběda. Tchyně dokonce přinesla seznam receptů na polévky pro kojící matky.

Jenže když Matěj přišel na svět, všechno bylo jinak. První týden ještě chodily návštěvy – babičky se předháněly v radách a nosily dárky. Ale pak se vymluvily na práci, na zdraví, na to, že mají moc povinností. Zůstali jsme s Petrem sami. On chodil do práce, já byla celé dny zavřená doma s miminkem, které plakalo a nechtělo spát. Byla jsem unavená, podrážděná a začala jsem pochybovat o sobě i o ostatních.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni nad studeným čajem a slyšela, jak Petr tiše telefonuje s maminkou: „Mami, Hanka je úplně vyřízená… Nešlo by aspoň na chvíli přijít?“ Chvíli bylo ticho a pak Petr jen smutně zavěsil. Když si mě všiml ve dveřích, pokrčil rameny: „Máma říká, že má moc práce.“

Začala jsem být na všechny naštvaná. Když mi máma volala a ptala se, jak se máme, odpovídala jsem stroze. Tchyni jsem přestala zvedat telefon úplně. Připadala jsem si zrazená. Vždyť tohle je přece ta chvíle, kdy má rodina držet při mně! Proč teď všichni mizí?

Jednou večer jsem to už nevydržela a rozbrečela se před Petrem: „Proč nám nikdo nepomůže? Vždyť nám to všichni slíbili! Co jsme komu udělali?“ Petr mě objal a řekl: „Možná jsme od nich čekali moc… Možná mají svoje starosti.“ Ale já tomu nechtěla věřit. Vždyť když byla máma po operaci kyčle, starala jsem se o ni celé týdny! Když tchyně potřebovala pomoct s rekonstrukcí bytu, Petr tam byl každý víkend.

Začala jsem být protivná i na Matěje. Když plakal, někdy jsem ho položila do postýlky a odešla do koupelny jen proto, abych měla chvíli klid. Pak mě hryzlo svědomí a brečela jsem spolu s ním. Připadala jsem si jako špatná máma i špatná dcera.

Jednoho dne mi máma zavolala: „Haničko, nezlob se na mě… Já prostě nemůžu všechno stíhat. V práci je průšvih, šéf mi vyhrožuje výpovědí. A táta je pořád nemocný…“ Najednou jsem slyšela v jejím hlase stejnou únavu jako v tom svém. „Ale proč jsi mi to neřekla?“ vyhrkla jsem. „Chtěla jsem být silná… nechtěla jsem tě zatěžovat,“ odpověděla tiše.

Začala jsem přemýšlet o tom, jestli jsme si navzájem nenastavili laťku příliš vysoko. Jestli jsme si nehráli na dokonalou rodinu jen proto, že to tak má být. Možná jsme si všichni navzájem lhali – sobě i ostatním – protože jsme nechtěli zklamat.

Jednou odpoledne přišla sousedka paní Novotná a přinesla mi koláč: „Vypadáš unaveně, Hanko… Chceš si na chvíli odpočinout? Já ti Matýska pohlídám.“ Byla to první opravdová pomoc za celé týdny. Seděla jsem v kuchyni a poprvé po dlouhé době jen tak koukala z okna. Uvědomila jsem si, že někdy pomoc přijde z míst, odkud ji vůbec nečekáme.

Začala jsem být otevřenější – řekla jsem mámě i tchyni narovinu, co potřebuju a jak se cítím. Ne vždycky mohly pomoct, ale aspoň už jsme spolu mluvily upřímněji. S Petrem jsme si nastavili pravidla: jednou týdně si vezme volno a postará se o Matěje sám. Já si našla podpůrnou skupinu maminek na internetu – tam jsem zjistila, že nejsem jediná.

Dnes už je Matěj větší a já mám pocit, že jsme tuhle krizi přežili silnější – i když jizvy zůstaly. Naučila jsem se říkat si o pomoc a nebýt na sebe tak tvrdá. Ale pořád ve mně hlodá otázka: Proč je tak těžké být upřímní k těm nejbližším? A proč někdy nejvíc bolí právě sliby těch, kterým nejvíc věříme?

Možná nejsem jediná… Jak jste to měli vy? Dokázali jste odpustit rodině zklamání? Nebo jste museli hledat oporu jinde?