Budeme někdy rodina? Můj boj o vztah s budoucí snachou

„Proč jsi zase koupila tu levnou kávu? Vždyť víš, že Lucie pije jen tu z pražírny!“ ozval se podrážděný hlas mého syna Tomáše hned, jak vešel do kuchyně. Stála jsem u linky, ruce se mi třásly, když jsem zalévala hrnky vroucí vodou. „Já… já jsem na to zapomněla, promiň,“ špitla jsem. Věděla jsem, že dnes přijde Lucie na večeři. Už týden jsem přemýšlela, jak to udělat, aby se u nás cítila dobře. Ale pokaždé, když přijde, mám pocit, že všechno pokazím.

Lucie vešla do bytu s ledovým úsměvem a krátkým „Dobrý večer“. Všimla si, že na stole chybí její oblíbené květiny. „To nevadí,“ řekla tiše, když jsem se omluvila. Ale v jejích očích jsem viděla zklamání. Tomáš se na mě podíval takovým tím pohledem, který říká: „Proč to zase neumíš?“

Seděli jsme u stolu a já se snažila navázat rozhovor. „Lucie, jak se ti daří v práci? Slyšela jsem, že jste měli nějaký velký projekt.“ Lucie se na mě podívala přes okraj skleničky. „Jo, bylo to náročné,“ odpověděla stručně a obrátila se na Tomáše. „Měli bychom už jít, zítra brzy vstávám.“

Když za nimi zaklaply dveře, zůstala jsem sedět v kuchyni a dívala se na nedotčený koláč. Proč je to tak těžké? Vždyť chci jen, aby byla šťastná. Abychom byli rodina.

Vzpomněla jsem si na svou tchyni. Jak mě kdysi kritizovala za všechno – od špatně vyžehlených košil až po nedovařenou polévku. Přísahala jsem si, že nikdy nebudu stejná. Ale teď mám pocit, že se stávám přesně tím, čím jsem nechtěla být.

Další týden mi Tomáš volal: „Mami, Lucie má narozeniny. Nechceš jí něco upéct?“ Srdce mi poskočilo radostí – možná je to příležitost něco změnit! Pekla jsem celý den její oblíbený cheesecake podle receptu, který mi kdysi poslala SMSkou. Když přišli, Lucie se usmála: „To je milé.“ Ale pak jen ochutnala kousek a zbytek nechala na talíři.

Po večeři jsem zaslechla jejich rozhovor na chodbě. „Proč to pořád zkouší?“ ptala se Lucie tiše Tomáše. „Já prostě nechci být součástí další rodinné hry na dokonalost.“ Tomáš jí něco šeptal, ale já už neslyšela co.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem nad tím, co dělám špatně. Možná je to tím, že jsme vyrůstali v jiných rodinách. Já v paneláku na Jižním Městě, ona v domě s velkou zahradou u Berouna. Možná je to tím, že Lucie je zvyklá na jiný styl života – cestuje, má spoustu přátel, chodí do divadla. Já celý život pracovala v knihovně a největší dobrodružství byl výlet do Českého ráje.

Jednou večer mi Tomáš zavolal sám: „Mami, Lucie má pocit, že ji moc tlačíš. Že chceš být pořád s námi.“ Ztuhla jsem. „Ale já… já se jen snažím být součástí vašeho života.“

„Já vím,“ povzdechl si Tomáš. „Ale ona potřebuje čas. A prostor.“

Začala jsem se stahovat do sebe. Přestala jsem jim volat každý den a místo toho čekala, až se ozvou oni. Bylo to těžké – najednou byl byt prázdnější než kdy dřív.

Jednoho dne mi přišla SMS od Lucie: „Můžeme si promluvit?“ Srdce mi bušilo až v krku. Sešly jsme se v kavárně na Vinohradech. Seděla naproti mně, ruce složené v klíně.

„Aleno,“ začala opatrně, „já vím, že se snažíte. Ale já mám strach… Strach z toho, že nikdy nebudu dost dobrá pro vaši rodinu.“

Zůstala jsem zaraženě sedět. „Ale Lucie… já mám zase strach, že vás ztratím oba dva.“

Chvíli jsme mlčely a pak jsme se obě rozplakaly. Bylo to poprvé, co jsme si řekly pravdu.

Od té doby je to lepší – ne dokonalé, ale lepší. Občas si napíšeme zprávu nebo zajdeme na kávu. Někdy je ticho trapné, jindy si povídáme o knížkách nebo o tom, jaké to bylo vyrůstat v devadesátkách.

Ale pořád si kladu otázku: Budeme někdy opravdu rodina? Nebo jsou některé rozdíly prostě příliš velké?

Možná to není o tom být dokonalou tchyní nebo dokonalou snachou. Možná stačí jen chtít hledat cestu k sobě – i když je někdy trnitá.

Co myslíte vy? Má smysl bojovat o vztah za každou cenu? Nebo je lepší některé věci nechat být?