Náš malý obr: Příběh rodiny, která musela čelit nepochopení okolí

„To snad není možné, paní Novotná, kolik že mu je měsíců?“ ozvala se paní učitelka v šatně školky a upřeně si měřila Matěje od hlavy až k patě. V tu chvíli jsem měla chuť vzít Matěje do náruče a utéct. „Osmnáct,“ odpověděla jsem tiše, zatímco Anička, moje tříletá dcera, se schovávala za mojí nohou. Vedle ní stál Matěj – o hlavu vyšší, s velkýma rukama a nohama, které už dávno přerostly všechny dupačky z běžných obchodů.

„To není možné, vždyť vypadá jako předškolák!“ pokračovala učitelka a já cítila, jak se mi do očí derou slzy. Nebyla to první poznámka toho dne. Ráno v tramvaji si dvě starší paní šeptaly: „To je ale kus chlapa! Chudák holčička, ta bude mít mindrák.“

Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset obhajovat vlastní dítě před celým světem. Když se Matěj narodil, byl sice větší miminko, ale lékaři říkali, že je zdravý. Jenže s každým měsícem rostl rychleji než ostatní děti. V osmi měsících už nosil oblečení pro dvouleté. Začala jsem se bát – co když je nemocný? Co když jsme něco přehlédli?

S manželem Tomášem jsme běhali po doktorech. Endokrinologie, genetika, růstové hormony… Všude nám říkali totéž: „Váš syn je zdravý, jen má prostě jiné tempo růstu.“ Jenže okolí to nechtělo slyšet. „To ho tak krmíte?“ ptala se sousedka na chodbě a já měla chuť křičet.

Anička byla vždy drobná, jemná holčička. Když jsme šli na hřiště, ostatní děti si myslely, že Matěj je její starší bratr. „Proč je tvůj bráška tak velkej?“ ptaly se jí děti a ona jen pokrčila rameny. Jednou přišla domů uplakaná: „Maminko, proč si všichni myslí, že jsem malá?“

Snažila jsem se jí vysvětlit, že každý člověk je jiný. Ale sama jsem tomu někdy nevěřila. Večer jsem seděla v kuchyni a dívala se na Matěje, jak si hraje s autíčky. Byl neohrabaný, často zakopával o vlastní nohy. „Co když mu bude jeho velikost komplikovat život?“ svěřila jsem se Tomášovi.

„Petro,“ pohladil mě po ruce, „Matěj je šťastný kluk. Nenechme ostatní rozhodovat o tom, jaký má být.“

Jenže tlak okolí byl neúprosný. Na plavání nás instruktorka poslala do starší skupiny: „Vždyť by ty malé mohl utopit!“ Na dětském karnevalu Matěje nechtěli pustit do soutěže pro batolata: „To by nebylo fér.“

Začala jsem se uzavírat do sebe. Přestala jsem chodit na hřiště i na dětská setkání. Měla jsem pocit, že všichni jen čekají na další důvod, proč nás odsoudit. Jednou večer jsem seděla u postýlky a dívala se na spící děti. Anička objímala plyšového medvěda a Matěj spal roztažený přes půl postele.

Vzpomněla jsem si na vlastní dětství v malém městě u Hradce Králové. I já byla jiná – měla jsem zrzavé vlasy a pihy a děti mi říkaly „Liška“. Tehdy mi maminka říkala: „Buď pyšná na to, co tě odlišuje.“ Ale proč je to tak těžké říct svým dětem?

Jednoho dne přišel zlom. Ve školce pořádali Den rodiny a já se rozhodla přijít i s Tomášem. Připravili jsme prezentaci o naší rodině – o tom, jak je každý jiný a proč je to v pořádku. Matěj stál vedle Aničky a oba se drželi za ruce.

Po prezentaci přišla jedna maminka: „Petro, já ti závidím tu odvahu. Můj syn má zase obrácený problém – je nejmenší ve třídě a pořád ho někdo lituje.“ Najednou jsme si uvědomily, že v tom nejsme samy.

Začala jsem více mluvit s ostatními rodiči. Sdílely jsme příběhy o tom, jak těžké je vyrovnat se s odlišností dětí – ať už jsou moc velké, malé, hlučné nebo tiché. Najednou nebylo tak těžké jít na hřiště nebo do obchodu.

Dnes už vím, že Matějova velikost není problém – problém je předsudek v hlavách lidí kolem nás. Ale někdy mě přepadne strach: Jaké to bude ve škole? Budou ho brát jako normálního kluka? Nebo bude pořád ten „obr“, kterého si všichni ukazují prstem?

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč máme takovou potřebu všechny srovnávat? Proč neumíme přijmout jinakost jako dar? Co byste poradili vy – mám bojovat dál za své děti, nebo je raději chránit před světem?