Pět let dluhu: Když rodina rozděluje víc než peníze

„To snad nemyslíš vážně, Honzo!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela jeho návrh. Seděli jsme u kuchyňského stolu, kde se za posledních pět let odehrálo tolik tichých hádek i smíření. „Chceš jim to prostě odpustit? Vždyť to byly všechny naše úspory! Moje mateřská! Naše sny o vlastním bydlení!“

Honza se na mě díval unavenýma očima. „Mají to těžké, Lucko. Táta je po operaci zad, máma sotva zvládá chalupu. Peníze už stejně nikdy neuvidíme. Nechci, aby se kvůli tomu rodina rozpadla.“

Vzpomněla jsem si na ten den před pěti lety. Byla jsem těhotná, seděla jsem v obýváku u našich v paneláku na Jižním Městě a v ruce svírala hrnek s čajem. Tchyně, paní Alena, tehdy přišla s prosbou: „Lucko, Honzo, potřebujeme rychle opravit střechu na chalupě v Orlických horách. Jinak nám to všechno zplesniví. Nemáme teď kde vzít.“

Byla jsem tehdy plná empatie. Vždyť jsou to rodina! Honza byl rozhodnutý hned: „Pomůžeme jim.“

Moje máma, paní Marie, byla ale od začátku proti. „Lucie, to nejsou malé peníze! A co když vám to nevrátí? Máš před porodem, potřebujete jistotu.“

Ale já jsem věřila. Věřila jsem v rodinu, v čestné slovo. Půjčili jsme jim dvě stě tisíc korun – všechny naše úspory a moji mateřskou na dva roky dopředu.

První rok jsme čekali. Tchán s tchyní slibovali, že jakmile prodají auto, začnou splácet. Pak přišla nemoc tchána, pak další výdaje na chalupu. Každé Vánoce jsem doufala, že přijde aspoň malá splátka. Místo toho jsme dostávali domácí marmelády a sliby.

Mezitím jsme s Honzou žili v podnájmu. Malý Matěj spal v koutě místnosti za skříní, protože na větší byt nebylo. Já šla po roce na částečný úvazek do školky, abychom vůbec vyšli.

Moje máma mi to nikdy nezapomněla připomenout: „Vidíš? Říkala jsem ti to. Teď byste mohli mít vlastní byt.“

A teď, po pěti letech, přišel Honza s tímhle: „Odpusťme jim to.“

„A co Matěj?“ zeptala jsem se tiše. „Co jeho pokoj? Co naše sny?“

Honza mlčel. Věděla jsem, že ho to bolí stejně jako mě. Ale on byl vždycky ten smířlivější.

Ten večer jsem volala mámě.

„Mami, Honza chce odpustit ten dluh jeho rodičům.“

„To snad nemyslíš vážně! Lucko, ty peníze byly tvoje! Oni si žijou na chalupě a ty tady dřeš ve školce za pár korun! Nenech se znovu využít!“

„Ale je to Honzova rodina…“

„A ty jsi moje dcera! Mysli na sebe a na Matěje!“

Zavěsila jsem a cítila se roztrhaná mezi dvěma světy.

Další den jsme jeli k tchánovi a tchyni na chalupu. Bylo tam chladno – nejen kvůli počasí. Tchyně nás přivítala s úsměvem: „Dáte si koláč?“

Seděli jsme u stolu a já cítila tíhu nevyřčených slov.

„Mami,“ začal Honza opatrně, „víte o tom dluhu…“

Tchyně sklopila oči. „Víme, Honzíku. Je nám to líto. Ale teď opravdu nemáme jak…“

Tchán se zvedl a odešel ven sekat dříví.

„My vám to odpustíme,“ řekl Honza tiše.

Já jen seděla a cítila slzy v očích. Tchyně mě objala: „Děkuju ti, Lucko. Jsi jako naše vlastní.“

Cestou domů bylo ticho. Honza řídil a já koukala z okna na šedé pole.

Večer přišla SMS od mámy: „Jestli jim to odpustíš, už mi nevolej.“

Seděla jsem v kuchyni a přemýšlela: Udělali jsme správnou věc? Je odpuštění víc než spravedlnost? A co když jednou budu já ta, která bude potřebovat pomoc?

Možná je rodina opravdu víc než peníze… Ale proč to tak bolí?

Co byste udělali vy? Odpustili byste dluh rodině – i za cenu vlastního štěstí?