„Vem si ji, mně je to jedno. Ale dej mi peníze.“ – Příběh prodaného dítěte

„Vem si ji, mně je to jedno. Ale dej mi peníze.“

Ta věta mi rezonuje v hlavě už dvacet let. Stojím na chodbě našeho paneláku na Jižním Městě, v ruce držím plyšového medvěda, kterého jsem dostala k pátým narozeninám. Máma se dívá z okna do šedého dvora, v ruce cigaretu. Táta stojí naproti ní, v ruce obálku. Je mi osm a poprvé chápu, že nejsem dítě, ale věc. Něco, co se dá předat, když je potřeba zaplatit nájem nebo splatit dluh.

„Jano, to nemyslíš vážně,“ šeptá táta. Jeho hlas se třese. „To je tvoje dcera.“

Máma se otočí a podívá se na mě pohledem, který neznám. Je v něm prázdno. „Vem si ji. Mně je to fakt jedno. Ale ty peníze chci hned.“

Ten den jsem přestala být dítětem. Přestala jsem věřit na pohádky a na to, že máma je někdo, kdo mě ochrání. Táta mě vzal za ruku a vedl mě po schodech dolů. V autě bylo ticho. Jen rádio hrálo nějakou starou písničku od Lucie Bílé.

Doma u táty to bylo jiné. Byt byl menší, voněl po kávě a starých knihách. Táta se snažil být veselý, ale viděla jsem, jak večer sedí u stolu a kouká do prázdna. Jednou jsem ho slyšela brečet. Myslel si, že spím.

Ve škole jsem byla ta divná. Děti se mě ptaly, proč bydlím jen s tátou a proč máma nikdy nepřijde na třídní schůzky. Jednou mě spolužačka Petra pozvala domů a její máma mi nabídla koláč. Když jsem poděkovala, řekla: „To je hezké, že umíš poděkovat. To tě naučila maminka?“ Jen jsem kývla a cítila, jak se mi v krku dělá uzel.

Máma mi občas volala. Nikdy se nezeptala, jak se mám. Jen chtěla vědět, jestli jí táta posílá peníze na alimenty. Jednou jsem jí řekla, že bych ji chtěla vidět. „Nemám čas,“ odpověděla rychle. „A stejně… co bych ti řekla?“

Táta měl novou přítelkyni – Hanka byla milá, ale nikdy jsem jí neřekla „mami“. Snažila se mě rozesmát, brala mě do kina a pekla mi palačinky s marmeládou. Ale já pořád čekala na mámu. Čekala jsem na den, kdy přijde a řekne mi, že mě má ráda.

Jednou v létě jsme jeli s tátou na chalupu do Krkonoš. Večer jsme seděli u ohně a táta mi vyprávěl o tom, jak byl malý kluk a jak jeho táta odešel za jinou ženou. „Víš, Lucko,“ řekl tiše, „někdy lidi dělají věci, kterým nerozumíme.“

„Proč mě máma nechtěla?“ zeptala jsem se.

Táta mlčel dlouho. Pak mě objal a řekl: „To není tvoje vina.“

Ale já jsem tomu nevěřila.

Roky plynuly a já jsem dospívala ve stínu té jedné věty: „Vem si ji, mně je to jedno.“ Každý vztah, každé přátelství bylo poznamenané strachem z odmítnutí. Když mě někdo pozval na rande nebo mi dal dárek k narozeninám, v hlavě mi blikalo: „Co za to chceš?“

Na střední škole jsem začala psát deník. Psala jsem o tom, jaké by to bylo mít normální rodinu – mámu, která peče bábovku a ptá se mě na školu; tátu, který není pořád unavený z práce; domov, kde se lidé smějí.

Jednou jsem našla mámu na Facebooku. Měla nové příjmení a fotky s nějakým mužem a malým chlapečkem. Napsala jsem jí zprávu: „Ahoj mami, tady Lucka.“ Odpověděla až za týden: „Promiň, mám teď hodně práce.“

V devatenácti jsem odešla z domova do Brna studovat psychologii. Chtěla jsem pochopit sama sebe i lidi kolem sebe. Ve škole jsme měli přednášku o rodinných traumatech a já poprvé slyšela slovo „odcizení“. Seděla jsem v lavici a měla pocit, že někdo vypráví můj příběh.

Jednou večer mi volal táta: „Lucko, máma tě hledala. Prý by tě chtěla vidět.“ Srdce mi bušilo až v krku.

Setkaly jsme se v kavárně na Vinohradech. Máma přišla pozdě a vypadala nervózně.

„Ahoj,“ řekla tiše.

„Ahoj,“ odpověděla jsem.

Seděly jsme naproti sobě a mlčely.

„Víš… tehdy jsem byla mladá a hloupá,“ začala po chvíli. „Nevěděla jsem si rady s penězi… s tebou… se životem.“

Chtěla jsem křičet: „Proč jsi mě prodala? Proč jsi mě nikdy neměla ráda?“ Ale místo toho jsem jen řekla: „Já už to chápu.“

Nevím, jestli to byla pravda.

Dnes je mi třicet a mám vlastní dceru – Aničku. Každý den ji objímám a říkám jí, že ji miluju. Bojím se ale, že ve mně pořád zůstává ten stín – pocit, že láska je něco podmíněného, něco za něco.

Někdy večer sedím u její postýlky a ptám se sama sebe: Může člověk překonat minulost? Nebo jsme navždycky poznamenaní tím, co nám řekli ti, kteří nás měli nejvíc milovat?

Co myslíte vy? Dá se vůbec odpustit matce, která vás prodala? Dá se někdy přestat cítit jako zboží?