Moje tchyně přišla na mou svatbu v bílé – ale nakonec jsem se smála já

„To snad nemyslíš vážně, Ilono!“ vyhrkla jsem, když jsem ji spatřila stát u vchodu do sálu. Měla na sobě dlouhé bílé šaty s krajkou, které by klidně mohly být svatební. Všichni hosté se otočili a začali si mezi sebou špitat. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Můj den, na který jsem se těšila celý život, mi někdo právě ukradl.

Petr, můj čerstvý manžel, stál vedle mě a jen bezmocně pokrčil rameny. „To je prostě máma,“ zamumlal. Cítila jsem, jak mi v očích pálí slzy. Všechno úsilí, plánování, peníze – a teď tohle. Moje maminka se ke mně naklonila: „Klárko, nenech si to zkazit. Je to tvůj den.“ Ale já věděla, že už nic nebude jako předtím.

Ilona se usmívala na všechny strany a přijímala gratulace, jako by byla ona nevěstou. „No Klárko, ty jsi dneska krásná… ale víš, bílá ti taky sluší,“ řekla mi s tím svým sladkým hlasem, který mě vždycky dokázal vytočit do běla. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy mě Ilona přehlížela nebo mi dávala najevo, že pro jejího syna nejsem dost dobrá.

Svatba pokračovala. Hosté se snažili tvářit nenuceně, ale pohledy sklouzávaly k Iloně. Petr byl nervózní a pořád odbíhal za svými kamarády. Cítila jsem se sama a ponížená. Když přišel čas na první tanec, Ilona se postavila přímo vedle mě a začala tleskat do rytmu. „Tak pojďte, mladí! Ať vám to klape!“ volala na celý sál.

Po večeři jsem se zavřela na záchodě a rozplakala se. „Proč mi to dělá? Co jsem jí udělala?“ šeptala jsem sama sobě. Najednou někdo zaklepal na dveře. Byla to moje sestra Jana. „Klárko, musíš něco udělat. Tohle je tvoje svatba! Nenech si to vzít.“

V tu chvíli mě napadlo něco šíleného. Vzpomněla jsem si na historku od babičky o tom, jak jednou na vesnické svatbě nevěsta polila sokyni červeným vínem a všichni se tomu smáli ještě roky. Usmála jsem se přes slzy.

Vrátila jsem se do sálu a zamířila přímo k Iloně. „Ilono, pojďte si se mnou připít,“ řekla jsem nahlas tak, aby to všichni slyšeli. Nalila jsem dvě sklenky červeného vína a podala jí jednu z nich. „Na nové začátky!“ pronesla jsem a mrkla na ni.

Ilona se usmála a zvedla sklenku. V tu chvíli jsem ji lehce loktem šťouchla – víno jí vyšplíchlo přímo na šaty. Nastalo ticho. Ilona zrudla a začala si utírat šaty ubrouskem.

„Jejda! To je smůla,“ řekla jsem nahlas a obrátila situaci v žert: „Ale aspoň teď už je jasné, kdo je tady nevěsta!“ Lidé se začali smát a napětí povolilo. Petr ke mně přišel a poprvé za celý den mě objal: „To bylo dobrý, Klárko.“

Zbytek večera už patřil nám. Ilona seděla stranou a jen tiše pozorovala dění kolem sebe. Hosté mi gratulovali nejen ke svatbě, ale i k odvaze. Moje maminka mi pošeptala: „Jsem na tebe pyšná.“

Když jsme večer odjížděli do hotelu, Petr mi řekl: „Promiň, že jsem tě v tom nechal samotnou.“ Podívala jsem se mu do očí: „Příště už to nedovolím.“

Doma jsme pak ještě dlouho rozebírali celý den. Uvědomila jsem si, že rodinné hranice si musím chránit sama – nikdo jiný to za mě neudělá.

A tak se ptám: Proč některé tchyně nedokážou přijmout novou ženu ve svém synovi? A opravdu je humor jediný způsob, jak přežít podobné situace? Co byste udělali vy na mém místě?