Pomoc! Opustil jsem rodinu kvůli jiné ženě a teď toho hořce lituji

„Jak jsi mi to mohl udělat, Michale?!“ křičela na mě Jana, zatímco v jejích očích se mísila bolest s hněvem. Stál jsem v předsíni našeho bytu na Jižním Městě, kufr v ruce, a cítil jsem, jak se mi podlamují kolena. Děti byly zavřené ve svém pokoji, slyšel jsem jejich tiché vzlyky za zavřenými dveřmi. V tu chvíli jsem si myslel, že dělám správnou věc – že mám právo být šťastný, i kdyby to znamenalo zničit všechno, co jsme s Janou za těch patnáct let vybudovali.

Ale teď, o rok později, sedím sám v malém podnájmu v Nuslích a dívám se na fotku svých dětí – Tomáše a Aničky. Je mi padesát a poprvé v životě mám pocit, že jsem všechno ztratil. Ta žena, kvůli které jsem odešel – Lucie – už dávno není součástí mého života. Po pár měsících jsme zjistili, že jsme si vlastně cizí. Ona chtěla cestovat, já toužil po klidu domova. Ona milovala noční život, já chtěl večer sedět u televize a povídat si s dětmi o škole.

Všechno začalo nevinně. V práci jsme s Lucií trávili hodně času na projektech. Byla mladší, energická, obdivovala mě. Jana byla doma s dětmi, unavená, často podrážděná. Přestal jsem si jí všímat. Lucie mě začala zvát na kávu, pak na večeři. Najednou jsem měl pocit, že zase žiju. Že nejsem jen ten unavený táta od rodiny, ale muž, o kterého má někdo zájem. A tak jsem podlehl.

Pamatuju si ten večer, kdy jsem Janě všechno řekl. Seděli jsme u stolu v kuchyni, děti už spaly. „Jano, musím ti něco říct…“ začal jsem a ona se na mě podívala pohledem, který nikdy nezapomenu. „Ty máš někoho jiného,“ řekla tiše. Jen jsem přikývl. Pak už jen pláč a ticho.

První týdny po odchodu byly zvláštní. Cítil jsem svobodu, euforii z nového vztahu. Ale brzy přišla realita. Děti se mnou nechtěly mluvit. Tomáš mi napsal: „Tati, proč jsi nás opustil? Už tě nemám rád.“ Anička mi poslala obrázek rozbitého srdce. Jana mi neodpovídala na zprávy.

S Lucií jsme se hádali kvůli maličkostem – ona chtěla jet na víkend do Berlína, já chtěl být s dětmi (které mě stejně odmítaly vidět). Začal jsem pít víc než dřív. V práci jsem byl podrážděný, kolegové si toho všimli. Lucie mi jednoho dne řekla: „Myslela jsem, že budeš jiný.“ A odešla.

Zůstal jsem sám. Bez rodiny, bez partnerky, s pocitem viny, který mě dusil každou noc. Zkoušel jsem kontaktovat Janu – posílal jsem jí dlouhé zprávy o tom, jak lituju všeho, co jsem udělal. Odpověděla mi jednou: „Děti tě potřebují. Ale nevím, jestli já ještě dokážu.“

Začal jsem chodit k psychologovi. Poprvé v životě jsem musel přiznat sám sobě pravdu: že jsem utekl před odpovědností a bolestí místo toho, abych bojoval za svou rodinu. Psycholog mi řekl: „Odpuštění není samozřejmost. Musíte si ho zasloužit.“

Začal jsem se snažit napravit alespoň něco. Každý týden jsem psal dětem dopisy – o tom, co pro mě znamenají, jak moc mi chybí jejich smích a společné večery u pohádek. Tomáš mi po půl roce napsal zpět: „Tati, můžeme jít spolu na hokej?“ Poprvé po dlouhé době jsem měl pocit naděje.

S Janou to bylo těžší. Když jsme se po roce potkali na rodičovské schůzce ve škole, dívala se na mě chladně. „Michale, děti tě potřebují stabilního. Nechci jim dávat falešné naděje.“ Rozuměl jsem jí. Ale zároveň mě to bolelo víc než cokoliv jiného.

Moje máma mi jednou řekla: „V životě si člověk musí nést následky svých rozhodnutí.“ Seděli jsme spolu v kuchyni u kafe a ona mě pohladila po ruce: „Ale nikdy není pozdě začít znovu.“

Začal jsem chodit s dětmi na výlety – do ZOO, na Petřín nebo jen tak do parku na hřiště. Pomalu jsme si k sobě hledali cestu zpátky. Anička mi jednou řekla: „Tati, už nejsem na tebe tak moc naštvaná.“ Rozplakal jsem se před ní poprvé v životě.

S Janou jsme spolu mluvili víc – nejdřív jen o dětech, pak i o běžných věcech. Jednou večer mi napsala: „Možná bychom mohli zkusit jít všichni čtyři do kina.“ Byla to malá naděje.

Vím, že už nikdy nebudeme stejná rodina jako dřív. Ale snažím se každý den dokázat Janě i dětem, že stojím za druhou šanci.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč člověk musí přijít o všechno, aby pochopil hodnotu toho nejdůležitějšího? Myslíte si, že je možné získat zpět důvěru těch, které jste nejvíc zklamali?