Náš syn pronajal náš byt za našimi zády: Teď žijeme na chatě a bojujeme o přežití

„Tomáši, co jsi to udělal?!“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi v ruce vibroval dopis od realitní kanceláře. Stála jsem v předsíni našeho bytu na Jižním Městě, kde jsme s Karlem vychovali Tomáše i jeho mladší sestru Lucii. Všechno se mi v tu chvíli rozmazalo před očima. „Mami, já… já jsem to musel udělat. Potřeboval jsem peníze. Však vy máte tu chatu, ne?“ ozvalo se z druhé strany linky. Hlas mého syna byl cizí, odtažitý.

Nikdy bych nevěřila, že mě vlastní dítě dokáže takhle zradit. S Karlem jsme se vzali hned po vysoké, oba jsme učitelé. Peněz nikdy nebylo nazbyt, ale byli jsme šťastní. Když jsem otěhotněla, rozhodla jsem se nebrat mateřskou – nemohli jsme si to dovolit. Tomáš byl vždycky trochu jiný než ostatní děti. Chytrý, ale uzavřený. Už na gymplu měl pocit, že mu svět něco dluží.

Když nám před dvěma lety oznámil, že si bere půjčku na podnikání, bála jsem se. Karel mu chtěl pomoct, ale já měla špatný pocit. „Jani, je to náš syn. Musíme mu věřit,“ říkal tehdy Karel. Jenže Tomášovi se nedařilo a dluhy rostly. My jsme mezitím spláceli hypotéku a snažili se udržet Lucii na vysoké.

A pak přišel ten den. V práci mi volala sousedka: „Jano, kdo jsou ti lidé ve vašem bytě? Prý si ho pronajali.“ Myslela jsem, že je to špatný vtip. Ale nebyl. Tomáš bez našeho vědomí podepsal smlouvu s realitkou a nechal nás vystěhovat. Prý „dočasně“, než se jeho situace zlepší.

Karel byl v šoku. „Tohle nám přece nemůže udělat! Vždyť jsme jeho rodiče!“ Ale Tomáš byl neoblomný. „Potřebuju čas. Vy to zvládnete,“ řekl nám do očí.

A tak jsme skončili na staré chatě u Sázavy. Byla zima, kamna kouřila a voda tekla jen studená. První noc jsem nespala vůbec. Karel seděl u stolu a mlčky kouřil jednu cigaretu za druhou. „Co budeme dělat?“ zeptala jsem se tiše.

„Nevím, Jani. Ale musíme to nějak zvládnout.“

Dny plynuly pomalu. Do školy jsme dojížděli vlakem, domů jsme se vraceli unavení a promrzlí. Lucie nám vozila jídlo a snažila se nás rozveselit, ale i ona byla zoufalá. „Mami, proč to Tomáš udělal? Vždyť jste mu vždycky pomáhali…“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Každý večer jsem si v hlavě přehrávala všechny ty roky – kde jsme udělali chybu? Byli jsme příliš měkcí? Nebo jsme ho rozmazlili tím, že jsme mu vždycky pomohli?

Jednoho dne přijel Tomáš na chatu. Přijel v cizím autě, oblečený v drahé bundě. „Mami, tati… já vím, že jste naštvaní. Ale já to dělám pro nás všechny! Až se mi podnikání rozjede, všechno vám vrátím.“

Karel vybuchl: „Tomáši! My tady mrzneme a ty si jezdíš v cizím autě? To myslíš vážně?!“

Tomáš jen pokrčil rameny: „To je investice… Musím vypadat úspěšně.“

V tu chvíli jsem pocítila něco mezi vztekem a zoufalstvím. „Tomáši, my nejsme tvoje banka! Jsme tvoje rodina!“

Odešel bez rozloučení.

Začali jsme se hádat i s Karlem. On tvrdil, že musíme být trpěliví, já chtěla jít na policii nebo k právníkovi. Ale co by to změnilo? Byt byl napsaný na Tomáše – chtěli jsme mu kdysi pomoct s hypotékou a dali jsme mu podíl.

Jednou večer jsem seděla u kamen a psala Lucii zprávu: „Nevím, jak dlouho to ještě vydržíme.“ Odpověděla: „Mami, držte se! Já něco vymyslím.“

Začala shánět právníka mezi známými z fakulty. Jeden jí slíbil pomoc zdarma – prý je to složité, ale ne nemožné.

Mezitím se mezi mnou a Karlem prohlubovala propast. On mlčel a uzavíral se do sebe, já byla plná vzteku a výčitek. Jednou v noci jsem mu řekla: „Možná jsme měli být přísnější… Možná jsme Tomáše nikdy neměli zachraňovat.“

Karel jen tiše řekl: „Je to náš syn.“

Po dvou měsících přišla Lucie s dobrou zprávou: „Mami! Právník říká, že když prokážeme zneužití důvěry a podvodné jednání, můžeme byt získat zpět!“ Poprvé po dlouhé době jsem pocítila naději.

Začal boj s úřady a soudy. Bylo to vyčerpávající – výslechy, papírování, nervy na pochodu. Tomáš nám posílal výhružné zprávy: „Jestli mě udáte, už vás nikdy nechci vidět!“

Ale já už neměla co ztratit.

Po půl roce nám soud dal za pravdu – Tomáš jednal za našimi zády a porušil podmínky spoluvlastnictví. Byt nám vrátili.

Stála jsem v prázdném obýváku a dívala se z okna na paneláky kolem. Karel mě objal kolem ramen.

„Zvládli jsme to,“ zašeptal.

Ale radost byla hořká. Tomáš nám od té doby nevolal. Lucie s ním přerušila kontakt úplně.

Někdy večer sedím u stolu a přemýšlím: Udělali jsme všechno správně? Nebo jsme měli být tvrdší už dávno? Je rodina opravdu vždycky důležitější než vlastní klid a bezpečí?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit takovou zradu?