Mezi dvěma ohni: Když manžel žádá, aby máma odešla z vlastního domova

„Ivano, už to takhle dál nejde! Buď ona, nebo já!“ Tomášův hlas se rozléhal kuchyní jako hrom. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak se mi třesou prsty. Maminka seděla v obýváku, její tichý dech byl slyšet až sem. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne na dvě půlky.

Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset volit mezi dvěma nejdůležitějšími lidmi svého života. Tomáš byl můj muž, opora, se kterým jsem plánovala budoucnost. Maminka byla moje všechno – po tátově smrti jsme zůstaly samy dvě a ona mě vychovala s neuvěřitelnou láskou a obětavostí. Když jsme se s Tomášem rozhodli nastěhovat do domu po rodičích v malé vesnici u Kolína, byla to pro mě samozřejmost – maminka tu přece má svůj domov.

Jenže Tomáš to nikdy úplně nepřijal. Zpočátku byl milý, snažil se. Ale časem začaly hádky kvůli maličkostem: „Proč musí být v lednici pořád ty její domácí marmelády? Proč se plete do výchovy dětí? Proč tu všude visí její staré obrazy?“ Snažila jsem se být prostředníkem, vysvětlovat, uklidňovat. Ale napětí rostlo.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor. Maminka tiše řekla: „Tomáši, já nechci být na obtíž. Ale tohle je můj domov.“ Tomáš odsekl: „Ale já tu chci mít klid! Chci mít pocit, že jsem doma já, ne že tu pořád někdo dohlíží.“

Začala jsem mít pocit, že se dusím. Děti si maminku zbožňovaly – babička je učila péct bábovku, vyprávěla jim pohádky o svém dětství v Sudetech. Ale Tomáš byl čím dál víc podrážděný. Jednou večer přišel domů a našel maminku, jak opravuje jeho košili. „Tohle už je moc! Já nejsem malý kluk!“ vybuchl.

Snažila jsem se s ním mluvit. „Tomáši, vždyť ona to myslí dobře. Je sama, potřebuje nás.“

„A co já? Já tě nepotřebuju? Já mám být pořád na druhé koleji?“ Jeho slova mě bodala jako jehly.

Začala jsem pochybovat o všem. O svém manželství, o sobě samé. V noci jsem nemohla spát – poslouchala jsem tiché vzlyky z vedlejšího pokoje a přemýšlela, jestli mám právo žádat po mamince, aby odešla. Kam by šla? Do paneláku v Kolíně mezi cizí lidi? Byla by tam šťastná?

Jednoho dne přišla maminka za mnou do kuchyně. „Ivanko, já tě nechci trápit. Pokud by bylo lepší, abych odešla…“ Nedokončila větu. Objala jsem ji a rozplakala se.

Tomáš mezitím začal být odtažitý. Přestal se mnou mluvit o běžných věcech, vyhýbal se společným večeřím. Děti si toho všimly – malá Anička se mě jednou zeptala: „Mami, proč je táta pořád smutný?“ Nevěděla jsem, co odpovědět.

Jednoho večera jsme seděli s Tomášem u stolu. „Musíme to vyřešit,“ řekl tiše. „Já už to takhle nezvládnu. Chci mít svůj domov jen pro nás.“

„A co maminka? Kam půjde?“

„To je tvoje rodina. Ale já už to nedám.“

Byla jsem v pasti. Cítila jsem vinu vůči oběma. Připadala jsem si jako zrádkyně – ať bych udělala cokoliv, někoho bych zradila.

Začala jsem hledat řešení – nabízela jsem kompromisy: „Co kdybychom přestavěli podkroví? Maminka by měla víc soukromí…“ Tomáš jen zavrtěl hlavou.

Maminka mezitím začala balit věci do krabic. Každý den zmizelo něco z jejího pokoje – staré fotografie, šálky po babičce, knihy s věnováním od táty. Dům najednou působil prázdněji.

Den odjezdu přišel rychleji, než jsem čekala. Pomáhala jsem jí naložit kufry do auta mé sestry Jany. Maminka mě naposledy objala: „Neboj se o mě, Ivanko. Ty jsi moje holčička a vždycky budeš.“

Když auto odjíždělo po prašné cestě směrem na Kolín, stála jsem na zápraží a měla pocit, že mi někdo vyrval kus srdce.

Doma bylo ticho. Tomáš přišel za mnou: „Děkuju.“ Ale jeho oči byly prázdné a já věděla, že nic už nebude jako dřív.

Dnes je to půl roku od té chvíle. Maminka žije sama v malém bytě a tvrdí, že je spokojená – ale vím, že jí chybíme. Děti za ní jezdí o víkendech a já mám pocit, že jsme všichni něco ztratili.

Někdy v noci sedím u okna a ptám se sama sebe: Udělala jsem správně? Může člověk opravdu žít šťastně, když musí obětovat jednoho blízkého kvůli druhému? Jak byste se rozhodli vy?