Všechno na mých bedrech: Příběh sestry, která musela být vždycky silná

„Proč zase já?“ šeptám si v duchu, zatímco v kuchyni krájím cibuli na polévku. Maminka sedí v obýváku, zabalená v dece, a z televize se line tichý šum. Její kašel mě bodá do srdce. V tu chvíli mi pípne zpráva od bratra: „Promiň, dneska to fakt nestíhám. Zase příště.“ Už po desáté tento měsíc.

Vzpomínám si na dětství v našem paneláku na Jižním Městě. Maminka vždycky běhala kolem bratra – Tomáš byl ten, kdo měl astma, kdo potřeboval zvláštní péči, kdo dostával nové boty jako první. Já? Já jsem byla ta „šikovná“, co si poradí sama. „Jsi moje opora, Martino,“ říkávala mi maminka. Jenže být oporou znamenalo být neviditelná.

Teď je mi třicet šest, mám vlastní život, práci v knihovně na Chodově a malý byt, který jsem si s odřenýma ušima pořídila na hypotéku. Ale když přišla mamince diagnóza – rakovina plic – všechno ostatní šlo stranou. Bratr má rodinu, dvě malé děti, práci v IT. „Víš, že nemůžu jen tak odejít z práce,“ říká mi do telefonu. „A děti jsou pořád nemocné.“ Chápu to. Ale proč mám pocit, že jsem v tom zase sama?

„Marti, můžeš mi podat čaj?“ ozve se maminka slabým hlasem. Vstanu a přinesu jí hrnek. Dívá se na mě s vděkem, ale i s něčím jako výčitkou. „Tomáš dneska nepřijde?“ ptá se tiše. Zavrtím hlavou. „Má moc práce.“

Večer sedím u stolu a probírám účty – léky, nákupy, doprava k lékaři. Všechno platím já. Bratr poslal peníze jednou, když jsem ho o to prosila. Jinak mlčí. Když mu zavolám, je unavený, podrážděný. „Martino, já fakt nemůžu všechno stíhat,“ říká mi. Ale já snad můžu?

Jednou večer přijdu domů a najdu maminku plačící v posteli. „Proč se Tomáš neozve?“ vzlyká. „Vždyť jsem ho vychovala s láskou.“ Sednu si k ní a hladím ji po vlasech. „On má teď těžké období,“ lžu jí do očí. Ve skutečnosti mě to bolí víc než ji.

Začínám být unavená. V práci dělám chyby, kolegyně si šeptají za mými zády. Šéfová mi nabídla neplacené volno, ale jak zaplatím hypotéku? Kamarádky už mě přestaly zvát na kafe – nikdy nemám čas nebo náladu.

Jednoho dne přijde Tomáš nečekaně na návštěvu. Přinese bonboniéru a květiny. Maminka září štěstím. „Tomášku, konečně!“ objímá ho a já stojím v kuchyni a cítím hořkost až v krku. Když Tomáš odejde, maminka se na mě usměje: „Vidíš? On na mě nezapomněl.“ Mlčím.

Později večer mi Tomáš volá: „Hele Marti, díky, že se o mámu staráš. Fakt to oceňuju.“ Jeho hlas je unavený, ale klidný. „Kdybys něco potřebovala…“ Nedopoví větu a už zavěsí.

Začínám mít pocit, že se rozpadám na kousky. Někdy si přeju prostě zmizet – jet někam daleko, kde mě nikdo nebude potřebovat. Ale pak vidím maminku spící v křesle a vím, že to neudělám.

Jednou večer se pohádáme s Tomášem po telefonu. „Proč to všechno necháváš na mně?“ vybuchnu. „Já mám taky svůj život! Proč jsi nikdy nemohl být ten silný ty?“ Na druhém konci je ticho. Pak jen: „Já… nevím.“

Maminka se zhoršuje. Lékaři říkají, že už jí moc času nezbývá. Sedím u její postele a držím ji za ruku. „Martinko,“ šeptá, „jsi moje nejlepší dcera.“ Slzy mi tečou po tváři – ne proto, že to říká, ale proto, že jsem si vždycky přála slyšet něco jiného: že jsem taky důležitá.

Když maminka odejde, zůstanu sama v jejím bytě mezi jejími věcmi a vzpomínkami. Tomáš přijde až na pohřeb – přivede děti a manželku, rychle obejme pár lidí a zase zmizí.

Sedím u stolu s hrnkem studené kávy a přemýšlím: Kolik toho musí člověk vydržet pro rodinu? Kde je hranice mezi láskou a sebeobětováním? A proč jsou ti nejsilnější často ti nejvíc osamělí?

Co byste udělali vy? Má smysl být neviditelnou silou rodiny – nebo bych měla konečně začít myslet i na sebe?