Tchyně proti lásce: Jak boj o dědictví málem zničil moje manželství

„Tohle nikdy nedopustím, rozumíš? Nikdy!“ zaslechla jsem šeptat tchyni, když jsem nesla talíře do kuchyně. Zastavila jsem se ve dveřích, srdce mi bušilo až v krku. „Jestli si myslí, že dostane polovinu domu, tak je na omylu,“ pokračovala švagrová Lucie. V tu chvíli jsem pochopila, že ten úsměv u stolu byl jen maska.

Jmenuji se Jana Novotná a před pěti lety jsem si vzala Petra. Milovala jsem ho od prvního okamžiku, kdy jsme se potkali na festivalu v Českém Krumlově. Jeho rodina mě přijala zdánlivě vřele – alespoň jsem si to myslela. Jenže všechno se změnilo, když Petrův otec náhle zemřel a začalo se mluvit o dědictví.

Petr byl jediný syn, Lucie jeho mladší sestra. Tchyně, paní Novotná, byla vždycky dominantní žena, která měla potřebu mít vše pod kontrolou. Po pohřbu se začaly scházet rodinné rady – bez mé přítomnosti. Petr mi tvrdil, že jde jen o formality, ale já cítila, že něco není v pořádku.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem Petra, jak do telefonu šeptá: „Mami, já Janu miluju. Nechci ji ztratit.“ Pak následovalo ticho a Petr si mě všiml ve dveřích. „Co se děje?“ zeptala jsem se tiše. „Nic, jen… máma má strach o dům,“ odpověděl vyhýbavě.

Začaly hádky. Tchyně mi volala a nutila mě podepsat papíry o zřeknutí se nároku na dům. „Jano, je to jen formalita. Dům je rodinný majetek, chápeš?“ naléhala. Lucie mi psala zprávy plné výčitek: „Kvůli tobě je máma na prášky! Proč nám to děláš?“

Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Miloval mě, ale nechtěl jít proti matce. Jednou večer přišel domů opilý a rozplakal se: „Já už nevím, co mám dělat! Máma mi vyhrožuje, že mě vydědí, když s tebou zůstanu.“

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Opravdu jim tolik vadím? Nebo je to jen o penězích? Snažila jsem se s tchyní mluvit otevřeně: „Paní Novotná, já nechci váš dům. Chci jen klid a Petra.“ Odpověděla ledově: „Kdybys ho opravdu milovala, odešla bys.“

Situace se vyhrotila na Vánoce. U stolu panovalo dusno, Lucie na mě házela nenávistné pohledy a tchyně předstírala bolest hlavy pokaždé, když jsem promluvila. Po večeři mi Petr oznámil: „Musíme na čas od sebe. Potřebuju si všechno promyslet.“

Zůstala jsem sama v našem bytě. Dny plynuly v mlze smutku a nejistoty. Přemýšlela jsem, jestli mám bojovat dál, nebo to vzdát. Moje máma mi řekla: „Jestli tě opravdu miluje, vrátí se.“

Po dvou týdnech Petr přišel s kufrem v ruce. Měl kruhy pod očima a vypadal zlomeně. „Jano, bez tebe to nejde. Máma mi řekla, že pokud s tebou zůstanu, už mě nechce vidět. Ale já už nemůžu žít podle jejích pravidel.“ Objali jsme se a poprvé po dlouhé době jsem cítila úlevu.

Rozhodli jsme se odstěhovat do Brna a začít znovu. Tchyně nám poslala dopis plný výčitek a Lucie přestala s Petrem mluvit úplně. Bolí mě to dodnes – kvůli penězům přišel Petr téměř o rodinu.

Někdy v noci přemýšlím: Stálo to všechno za to? Může láska opravdu přežít takovou zradu? Co byste udělali vy na mém místě?