Nejsem už jejich služkou: Můj boj o respekt v rodině

„Marie, kde je ten čaj? Už zase to trvá! A nezapomeň utřít stůl, je tu drobek!“ ozvalo se z obýváku hlasem mé snachy Lucie. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hrudi mi bušilo srdce. Vždyť jsem právě přišla z práce, ještě jsem si ani nesundala kabát. V hlavě mi vířily myšlenky: Jak jsem se sem dostala? Kdy se ze mě stala služka ve vlastním domě?

Vzpomínám si na dobu, kdy jsme s manželem Karlem vychovávali našeho syna Petra. Byli jsme obyčejná rodina z Brna, žili jsme skromně, ale šťastně. Všechno jsem dělala pro Petra – vařila, prala, pomáhala s úkoly, podporovala ho ve sportu. Když si přivedl domů Lucii, byla jsem šťastná, že má někoho, kdo ho miluje. Nikdy by mě nenapadlo, že právě ona mi jednou bude připomínat, že „už nejsem mladá“ a „měla bych být ráda, že mám co dělat“.

„Mami, můžeš prosím pomoct Lucii s nákupem?“ volal Petr z chodby. „Jasně,“ odpověděla jsem automaticky a šla jsem do auta vyložit těžké tašky. Lucie stála opodál s mobilem v ruce a ani se neobtěžovala poděkovat. Když jsem jí podala tašku s ovocem, jen se ušklíbla: „To jsi koupila jablka? Já chtěla hrušky.“

Začalo to nenápadně. Nejprve drobné poznámky, pak úkoly: „Marie, můžeš vyžehlit košile?“ „Marie, umyj okna.“ „Marie, postarej se o malého.“ Vždycky jsem si říkala – je to rodina, pomáhej. Ale postupně se z pomoci stala povinnost. Najednou jsem byla jediná, kdo uklízí, vaří a stará se o vnuka Filípka. Petr byl pořád v práci a Lucie… ta si užívala volný čas s kamarádkami nebo na kosmetice.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a plakala do hrnku čaje. Přistihla mě u toho moje sestra Jana, která přijela na návštěvu. „Co se děje?“ ptala se tiše. „Já už nemůžu,“ vzlykla jsem. „Jsem tu jen na práci. Nikdo si mě neváží.“ Jana mě objala a řekla: „Musíš jim to říct. Takhle to dál nejde.“

Ale jak? Vždyť jsem matka! Matky přece drží rodinu pohromadě. Ale v noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely všechny ty chvíle, kdy mě Lucie ponížila před Petrem nebo dokonce před Filípkem: „Babička to neumí.“ „Babička je pomalá.“

Jednoho dne přišla Lucie domů dřív a našla mě, jak skládám prádlo v ložnici. „Marie! Proč jsi ještě neumyla koupelnu? Hosté přijdou za hodinu!“ To byl ten okamžik. Něco ve mně prasklo.

„Lucie,“ řekla jsem pevným hlasem, až sama sebe překvapila, „nejsem vaše služka! Jsem vaše rodina! A mám právo na respekt!“ Lucie zůstala stát s otevřenou pusou. Petr přišel do dveří a nechápavě se díval z jedné na druhou.

„Co se děje?“ zeptal se opatrně.

„Tvoje žena si myslí, že jsem tu jen na práci,“ řekla jsem mu přímo do očí. „Ale já už takhle dál nemůžu. Chci být součástí rodiny, ne někdo, koho si zavoláte jen na úklid.“

Nastalo trapné ticho. Petr se rozpačitě podrbal na hlavě a Lucie začala něco mumlat o tom, že „to přeháním“. Ale já už byla rozhodnutá.

Druhý den ráno jsem si sbalila pár věcí a odešla k Janě. Celý den mi zvonil telefon – Petr volal, Lucie psala zprávy: „Vrať se! Kdo nám teď pomůže?“ Ale já poprvé za dlouhá léta cítila klid.

U Jany jsme spolu seděly u kávy a ona mi řekla: „Jsem na tebe pyšná.“ Poprvé po letech jsem měla pocit, že žiju pro sebe. Začala jsem chodit na procházky, číst knihy a dokonce jsem se přihlásila do kurzu keramiky.

Po týdnu přišel Petr za mnou domů k Janě. Seděl u stolu a díval se do země.

„Mami… omlouvám se. Neviděl jsem to. Myslel jsem, že ti to nevadí.“

„Vadí,“ řekla jsem tiše. „Chci být babička, ne služka.“

Petr slíbil, že doma promluví s Lucií a že se všechno změní. Nevěřila jsem hned – změna je těžká. Ale od té doby mě zvou na návštěvy jako hosta, ne jako pomocnici.

Někdy večer přemýšlím: Proč nám v Česku přijde normální, že matky a babičky všechno obětují? Kde je hranice mezi pomocí a zneužíváním? Co byste udělali vy na mém místě?