Když jsem uvěřila úsměvu své tchyně: Příběh o důvěře, zradě a rodinných válkách

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ vyhrkla jsem na maminku do telefonu, zatímco jsem se třásla v kuchyni našeho panelákového bytu na Jižním Městě. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, ale v mém nitru zuřila bouře mnohem silnější. „Já tě varovala, Leni,“ odpověděla mi tiše máma. „Ale ty jsi chtěla věřit, že Marie je jiná.“

Marie. Moje tchyně. Žena s laskavým úsměvem, která mě objala hned první den, co mě Petr přivedl domů. „Jsem ráda, že tě poznávám, Lenko,“ řekla tehdy a já jí věřila každé slovo. Byla jsem mladá, zamilovaná a toužila jsem po rodině, která by mě přijala. Moje vlastní máma byla vždycky opatrná, možná až moc. Ale já chtěla věřit, že tentokrát to bude jiné.

První roky byly krásné. Marie mi volala, když jsem byla nemocná, posílala mi recepty na svíčkovou a dokonce mi nabídla, že nám pohlídá malého Tomáška, když jsme s Petrem chtěli jít do kina. Petr byl šťastný, že si rozumíme. Já byla šťastná, že mám konečně druhou mámu.

Jenže pak se něco změnilo. Začalo to nenápadně. Marie mi začala radit, jak mám vychovávat Tomáška. „Lenko, neměla bys ho tolik rozmazlovat,“ říkala mi s úsměvem. „Já vím, co je pro děti nejlepší.“ Petr se smál a říkal: „To je prostě máma.“ Já se snažila nebrat si to osobně.

Ale pak přišly první hádky s Petrem. Kvůli maličkostem – kdo koupí mléko, kdo vynese koš. A pokaždé, když jsme se pohádali, Petr volal Marii. A ona mu vždycky řekla: „Neboj se, Péťo, já ti poradím.“

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem Marii v kuchyni s Petrem. „Lenka není jako my,“ šeptala mu. „Ona nikdy nepochopí naši rodinu.“ Petr mlčel. Když jsem vešla dovnitř, oba se tvářili jako by nic.

Začala jsem si všímat dalších věcí. Marie mi schválně dávala rady před ostatními – na rodinných oslavách, před Petrovými sourozenci. Všichni se smáli jejím poznámkám o tom, jak neumím vařit nebo že Tomášek je moc rozmazlený. Cítila jsem se čím dál víc jako cizinec ve vlastní rodině.

Jednou večer jsem se rozhodla promluvit si s Petrem. „Máš pocit, že tě tvoje máma proti mně štve?“ zeptala jsem se opatrně. Petr se zamračil: „To si jen namlouváš. Máma to myslí dobře.“

Ale já už věděla své. Začala jsem si vést deník – psala jsem si všechny poznámky a situace, kdy mě Marie shazovala nebo kdy Petr stál na její straně. Bylo toho čím dál víc.

Jednoho dne přišla Marie neohlášeně k nám domů. Seděla jsem zrovna s Tomáškem u stolu a učila ho malovat. Marie vešla bez zaklepání a hned začala: „Lenko, ty jsi zase zapomněla koupit Tomáškovi vitamíny? To je nezodpovědné.“ Už jsem to nevydržela: „Marie, prosím tě, nech mě být! Jsem jeho máma já!“

Marie se urazila a odešla. Večer přišel Petr domů a byl na mě naštvaný: „Co jsi jí řekla? Máma brečela do telefonu!“

Začali jsme se hádat čím dál častěji. Petr trávil víc času u své mámy než doma. Já byla sama s Tomáškem a cítila jsem se opuštěná.

Jednou večer mi máma zavolala: „Lenko, přijď k nám na víkend.“ Souhlasila jsem a sbalila Tomáška. U rodičů jsem poprvé po dlouhé době cítila klid. Máma mě objala: „Věděla jsem, že to nebude jednoduché.“ Rozplakala jsem se jí na rameni.

Když jsme se vrátili domů, Petr už tam nebyl. Na stole ležel lístek: „Jsem u mámy.“

Uběhly týdny plné ticha a napětí. Petr se vracel domů pozdě nebo vůbec ne. Marie mi přestala volat úplně – místo toho volala Petrovi každý den.

Jednoho dne přišel Petr domů a řekl: „Chci rozvod.“

Zhroutila jsem se na podlahu v kuchyni a brečela tak dlouho, až mi došly slzy.

Dnes je to už rok od našeho rozvodu. Tomášek je u mě každý druhý týden a já se snažím být silná kvůli němu i kvůli sobě. S mámou máme lepší vztah než kdy dřív.

Občas si ale vzpomenu na Marii a její úsměv – a ptám se sama sebe: Byla jsem opravdu tak naivní? Mohla jsem něco udělat jinak? Co byste udělali vy na mém místě?