Už nejsem jejich služka: Moje česká proměna po letech mlčení

„Mami, můžeš mi prosím pomoct s nádobím?“ ozvalo se z kuchyně. Bylo to už potřetí ten den, co mě Jana zavolala. Seděla jsem v obýváku, v ruce hrnek s vlažným čajem, a cítila, jak se mi v hrudi svírá hněv i smutek. Vždycky jsem si představovala, že stáří bude klidné. Že budu sedávat na zahradě, číst knížky a smát se s vnoučaty. Místo toho jsem tu, v bytě svého syna Petra a jeho ženy Jany, a připadám si jako neviditelná služka.

„Jano, už jsem dneska uklízela třikrát. Nemohla bys to udělat sama?“ ozvala jsem se tiše, skoro provinile. Jana se na mě podívala s výrazem, který jsem znala až moc dobře – směs podráždění a pohrdání. „No jo, ale když už tu jsi… Petr je v práci a já mám toho taky dost. Vždyť jsi doma celý den.“

Ta věta mě bodla do srdce. Jsem doma celý den. Ano, jsem. Ale ne proto, že bych chtěla být jejich služka. Po smrti manžela jsem přišla o všechno – o domov, o jistotu, o smysl života. Petr mi nabídl, abych šla bydlet k nim. Tehdy jsem byla vděčná. Netušila jsem, že se z vděčnosti stane okov.

Každý den začínal stejně: vstát dřív než ostatní, připravit snídani, vyprat prádlo, vyžehlit košile, nakoupit. Všechno s úsměvem a bez nároku na poděkování. Když přišly děti ze školy, byla jsem tu pro ně – s domácími úkoly i svačinou. Ale jakmile přišla Jana domů, změnila se atmosféra. Najednou bylo všechno špatně: „Proč jsi koupila tohle máslo? To je drahé!“, „Zase jsi zapomněla utřít prach v ložnici!“, „Děti mají špinavé ponožky!“

Petr byl většinou zticha. Když už něco řekl, bylo to jen: „Mami, nehádejte se.“ Nikdy se mě nezastal. A já? Mlčela jsem. Roky jsem mlčela. Přes slzy i přes bolest v zádech z věčného ohýbání nad sporákem.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a dívala se na šedivou oblohu nad Prahou. Slyšela jsem z kuchyně Janin hlas: „Zase jsi zapomněla koupit mléko! To je tak těžké si něco zapamatovat?“ V tu chvíli mi došlo, že už nemůžu dál. Že nejsem jen matka a babička – že jsem taky člověk.

Druhý den ráno jsem sbalila pár věcí do tašky. Petr seděl u stolu a četl noviny. „Kam jdeš?“ zeptal se bez zájmu.

„Domů,“ odpověděla jsem pevně.

„Ale vždyť žádný domov nemáš…“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé po letech ucítila sílu ve svém hlase: „Můj domov je tam, kde mě někdo respektuje.“

Jana přišla do kuchyně a když viděla moji tašku, protočila oči: „To zase bude divadlo…“

Neodpověděla jsem. Vyšla jsem ven a poprvé po dlouhé době se nadechla čerstvého vzduchu bez pocitu viny.

První týdny byly těžké. Bydlela jsem u kamarádky Aleny na Žižkově. Pomáhala mi najít malý byt v paneláku. Bylo mi přes šedesát a začínala jsem znovu od nuly. Každý večer jsem si psala do deníku: „Dneska jsi to zvládla.“

Jednou mi Petr zavolal: „Mami, děti se ptají, kdy přijdeš.“

„A ty?“ zeptala jsem se tiše.

Bylo ticho.

„Nevím… Jana říká, že jsi přecitlivělá.“

„A co říkáš ty?“

Opět ticho.

Pochopila jsem, že některé věci nezměním. Ale můžu změnit svůj život.

Začala jsem chodit do knihovny, na procházky do Stromovky, občas na kávu s Alenou nebo sousedkou paní Novotnou. Pomalu jsem si zvykala na samotu – ale byla to samota svobodná, ne samota v cizím domě plném výčitek.

Jednou večer mi Jana napsala zprávu: „Děti mají narozeniny. Přijdeš?“

Seděla jsem dlouho nad telefonem a přemýšlela. Nakonec jsem odepsala: „Přijdu ráda – pokud mě budete brát jako hosta, ne jako služku.“

Odpověď nepřišla.

Na oslavu jsem stejně šla. Děti mě objaly a smály se. Jana byla odměřená, Petr nervózní. Když skončila oslava, chtěli mi dát krabici s nádobím k umytí.

Podívala jsem se na ně a řekla: „Dneska ne. Dneska slavím i já.“

Od té doby už nikdy nezaznělo: „Můžeš to uklidit?“ Začali mě brát jinak – možná s odstupem, možná s respektem.

Někdy si říkám – měla jsem odejít dřív? Kolik let života jsem obětovala ze strachu říct dost? Nejsem jediná česká máma nebo babička, která tohle zažila… Kolik z nás ještě mlčí? Co byste udělali vy na mém místě?