Dítě, které nikdy nebylo naše: Pravda, která roztrhla naši rodinu

„To dítě není sirotek, Jano!“ křičel na mě Petr v kuchyni, zatímco jsem se snažila uklidnit rozklepané ruce. Všude kolem nás ležely rozházené papíry z dětského domova v Brně, kde jsme před půl rokem adoptovali malého Tomáška. Jeho oči, tak tmavé a hluboké, mě sledovaly z rohu místnosti. V tu chvíli jsem věděla, že už nic nebude jako dřív.

Nikdy jsem netoužila po ničem víc než po dítěti. Po letech neúspěšných pokusů a bolestivých návštěv u lékařů jsme s Petrem souhlasili s adopcí. Bylo to těžké rozhodnutí, ale když nám v domově ukázali Tomáška, měla jsem pocit, že mi ho osud poslal do cesty. Byl tichý, trochu vystrašený, ale když jsem ho poprvé objala, rozplakal se a já s ním.

První týdny byly nádherné. Tomášek si pomalu zvykal na nový domov v našem bytě na sídlišti v Brně-Žabovřeskách. Moje maminka ho hned přijala za vlastního vnuka a sousedky z paneláku nosily hračky a oblečení. Jenže pak začaly drobné zvláštnosti. Tomášek se v noci budil s křikem a volal jméno „Maruška“. Když jsem se ho ptala, kdo to je, jen zavrtěl hlavou a schoulil se do klubíčka.

Jednoho dne přišel dopis. Byl bez zpáteční adresy, jen s několika větami: „Tomášek má maminku. Hledejte pravdu.“ Nejprve jsem to považovala za špatný vtip nebo omyl. Ale Petr byl podezřívavý už delší dobu. Začal pátrat v papírech, volal na úřady a ptal se na detaily adopce. Já jsem se bála – co když nám Tomáška vezmou?

Jednoho večera jsme seděli u stolu a Petr mi ukázal výpis z matriky: „Podívej, tady je jasně uvedeno jméno matky. Marie Kovářová z Vyškova.“ V tu chvíli mi došlo, že jsme byli podvedeni. Tomášek nebyl sirotek – jeho matka žila jen pár desítek kilometrů od nás.

Rozhodli jsme se ji najít. Jela jsem sama vlakem do Vyškova. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem stála před malým domkem na okraji města. Otevřela mi mladá žena s kruhy pod očima. „Jste Marie?“ zeptala jsem se tiše.

Rozplakala se dřív, než stačila odpovědět. „Vzali mi ho… řekli mi, že je nemocný a že ho dávají do péče státu. Nikdy jsem nesouhlasila s adopcí!“ Její slova mě bodala do srdce jako jehly.

Vrátila jsem se domů s hlavou plnou otázek. Petr byl rozzuřený: „Tohle je obchod s dětmi! Někdo na tom vydělává a ničí životy.“ Rozhodli jsme se kontaktovat novináře a podat stížnost na sociálku. Začal kolotoč výslechů, návštěv úřadů a nekonečných telefonátů.

Mezitím Tomášek začal být ještě uzavřenější. Cítil napětí doma i ve školce. Jednou večer přišel za mnou do ložnice a šeptal: „Maminko, já chci za Maruškou.“ Věděla jsem, že mu nemůžu lhát.

S Petrem jsme se hádali čím dál častěji. On chtěl bojovat za pravdu a potrestat viníky, já jsem chtěla chránit Tomáška před dalším utrpením. Moje matka mi vyčítala: „Proč to všechno rozmazáváš? Máš dítě doma, buď ráda!“ Ale já už nemohla žít s tím, že jsme součástí něčeho špatného.

Jednoho dne nás navštívila sociální pracovnice. Přinesla rozhodnutí o předběžném opatření – Tomášek musí zpět k biologické matce do Vyškova. Zhroutila jsem se na podlahu a brečela jako nikdy v životě.

Loučení bylo nejhorší chvílí mého života. Tomášek mě objal kolem krku a šeptal: „Mám tě rád, maminko.“ Snažila jsem se usmát, ale slzy mi tekly po tvářích.

Dnes je to rok od chvíle, kdy odešel. S Petrem jsme se rozešli – on nedokázal unést tíhu celé situace a já už neměla sílu bojovat dál. Občas potkám Marušku s Tomáškem v parku ve Vyškově. Usměje se na mě a zamává.

Každou noc si kladu otázku: Udělala jsem správnou věc? Nebo jsem měla mlčet a žít dál ve lži? Co byste udělali vy na mém místě?