Když smích bolí: Příběh matky a syna, který se směje, když by měl plakat

„Tomáši, tohle není legrace!“ zasyčela jsem na něj, když jsme seděli v nemocniční čekárně. Můj syn, čtrnáctiletý kluk s rozcuchanými vlasy a očima, které nikdy neprozradily víc, než chtěl, se znovu uchechtl. „Mami, no tak, vždyť to je jenom zlomený prst. Aspoň budu mít výmluvu, proč nepsat diktát.“ V tu chvíli jsem měla chuť ho obejmout i profackovat zároveň. Všichni kolem nás mlčeli, jen sestra za přepážkou se na mě podívala s neskrývaným nesouhlasem.

Tohle nebylo poprvé. Když před dvěma týdny zemřela naše kočka Micka, Tomáš prohlásil: „Aspoň už nebude škrábat gauč.“ A když jsem mu oznámila, že jeho táta ode mě odchází, protože si našel jinou, odpověděl: „Tak aspoň budeš mít víc místa ve skříni.“ Tenkrát jsem se rozbrečela a on jen seděl na posteli a koukal do zdi.

Začala jsem si všímat, že Tomáš se směje nebo vtipkuje pokaždé, když je situace vážná nebo bolestná. Nejprve jsem to brala jako pubertální vzdor. Ale pak mi došlo, že je to něco hlubšího. Něco, co neumím pochopit. Něco, co mě děsí.

Jednou večer jsme seděli u stolu a já se pokusila začít rozhovor. „Tomáši, proč se vždycky směješ, když je něco vážného?“ On pokrčil rameny. „Nevím. Prostě mi to přijde lepší než brečet.“

„Ale lidi si pak myslí, že ti na ničem nezáleží. Že jsi necitlivý.“

„A co mám dělat? Mám řvát? To by bylo lepší?“

Zmlkla jsem. Nevěděla jsem, co říct. V hlavě mi běžely vzpomínky na vlastní dětství – na tátu, který nikdy neplakal, a mámu, která všechno řešila mlčením. Možná jsme Tomáše nikdy nenaučili mluvit o emocích. Možná jsme ho naučili jen mlčet nebo dělat si legraci.

Situace se vyhrotila o měsíc později. Tomáš měl jít na pohovor na střední školu. Byla jsem nervózní za něj. On si doma zkoušel kravatu a před zrcadlem si dělal srandu: „Vypadám jak úředník z pojišťovny. Doufám, že tam nebudou chtít vidět vysvědčení.“

Po pohovoru mi volala paní učitelka Novotná. „Paní Malá, váš syn byl během pohovoru neustále sarkastický a vtipkoval. Působilo to rušivě a nevhodně.“ Srdce mi spadlo do kalhot. Doma jsem na Tomáše vyjela: „Proč jsi to udělal? Proč jsi nemohl být chvíli vážný?“

„Já nevím! Prostě to nejde! Když je mi blbě nebo mám strach, tak mi to samo naskočí!“ zakřičel poprvé v životě na mě. Pak práskl dveřmi od pokoje.

Seděla jsem v kuchyni a brečela do utěrky. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě. Co když je Tomáš opravdu nemocný? Co když mu ubližuju tím, jak na něj tlačím?

Začala jsem hledat informace na internetu. Dočetla jsem se o obranných mechanismech – o tom, jak někteří lidé používají humor jako štít proti bolesti nebo strachu. Ale jak mu mám pomoct? Jak mu vysvětlit, že svět není jenom černobílý vtip?

Rozhodla jsem se zajít za školní psycholožkou paní Dvořákovou. „Paní Malá,“ řekla mi laskavě, „váš syn není špatný kluk. Jenom neumí jinak zvládat stres a emoce. Humor je jeho způsob přežití.“

„Ale co mám dělat? Lidi ho odsuzují, učitelé si stěžují… Já už nevím.“

„Zkuste s ním mluvit o tom, co cítí pod tím smíchem. A hlavně mu dejte najevo, že ho máte ráda i s tím jeho zvláštním humorem.“

Doma jsem seděla u Tomášovy postele a čekala, až přijde ze školy. Když vešel do pokoje, řekla jsem: „Promiň, že na tebe pořád tlačím. Já jen mám strach…“

Tomáš si sedl vedle mě a poprvé za dlouhou dobu mě objal. „Já vím, mami. Ale já fakt nevím, jak jinak to dělat.“

Od té doby jsme spolu začali víc mluvit – někdy vážně, někdy s humorem. Není to jednoduché. Učitelé pořád volají a sousedky kroutí hlavou nad tím „nevychovaným klukem“. Ale já už vím, že Tomáš není špatný člověk – jenom má svůj způsob boje se světem.

Někdy večer přemýšlím: Je lepší smát se nebo plakat? A co když je smích někdy jedinou možností, jak přežít? Co byste dělali vy na mém místě?