Život v cizím příběhu: Když rozhodují jiní

„Tohle přece nemůže být pravda…“ šeptal jsem si pro sebe, zatímco jsem seděl na okraji postele v našem malém bytě na Jižním Městě. Eva stála u okna, zády ke mně, a v ruce svírala hrnek s čajem. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly přehlušit ticho mezi námi. Vzduch byl těžký, napjatý. „Musíme to říct rodičům,“ prolomila Eva mlčení, aniž by se na mě podívala. Věděl jsem, že má pravdu, ale v tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí celý svět.

Bylo mi dvacet dva a Evu jsem znal sotva pár měsíců. Potkali jsme se na oslavě narozenin mého kamaráda Tomáše. Byla tichá, trochu nesvá, ale měla v sobě něco zvláštního. Po pár skleničkách jsme skončili spolu v kuchyni a povídali si až do rána. Ani jeden z nás nečekal, že to povede k něčemu víc. Jenže život si s námi zahrál jinak.

Když mi Eva o měsíc později oznámila, že je těhotná, měl jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. „Co budeme dělat?“ ptala se mě tehdy se slzami v očích. Já byl stejně vyděšený jako ona. Věděl jsem, že naši – hlavně máma – by nikdy nepřenesli přes srdce, kdybych nechal dívku v tomhle stavu samotnou. A Evina rodina? Její otec byl bývalý voják a její matka učitelka na základce. Věděl jsem, že tlak přijde z obou stran.

A taky přišel. Pamatuju si ten den jako dnes. Seděli jsme všichni u stolu v jejich obýváku, kde na stěně visel obraz Pražského hradu a pod ním vitrína plná porcelánu. „Tohle není žádná ostuda,“ řekl Evy otec tvrdě a podíval se na mě tak, že jsem měl chuť propadnout se do země. „Ale musíte to vyřešit jako dospělí.“ Máma mi mačkala ruku pod stolem a šeptala: „Neboj se, všechno zvládneme.“ Jenže já jsem věděl, že tohle není o zvládání. Bylo to o tom vzdát se svých snů.

Svatba byla rychlá a bez velkých oslav. Jen nejbližší rodina, pár přátel a spousta nervozity ve vzduchu. Eva měla na sobě jednoduché bílé šaty půjčené od sestřenice a já oblek po tátovi. Když jsme si říkali „ano“, měl jsem pocit, že podepisuju smlouvu na život, který není můj.

První měsíce byly zvláštní. Snažili jsme se být k sobě milí, ale oba jsme cítili, že mezi námi něco chybí. Když se narodila malá Anička, všechno se na chvíli zdálo lepší. Držel jsem ji v náručí a říkal si, že možná právě ona je ten důvod, proč to všechno má smysl. Ale časem přišla únava, hádky kvůli maličkostem a pocit, že žijeme vedle sebe jako spolubydlící.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Eva najednou řekla: „Myslíš někdy na to, jaký by byl život, kdybychom se nepotkali?“ Zarazilo mě to. „Občas jo,“ přiznal jsem tiše. „Ale máme Aničku…“ Eva se usmála smutně: „Já vím. Ale někdy mám pocit, že jsme oba uvěznění v něčem, co jsme si nevybrali.“

Začal jsem trávit víc času v práci. Dělal jsem ve skladu jednoho velkého e-shopu a bral přesčasy jen proto, abych nemusel být doma. Eva začala chodit na kurzy keramiky a našla si nové kamarádky. Každý jsme si budovali svůj malý svět mimo ten společný.

Jednoho dne jsem přišel domů a našel Evu plakat v kuchyni. „Já už takhle nemůžu,“ řekla mezi vzlyky. „Nechci být jen tvoje povinnost.“ Sedl jsem si k ní a poprvé za dlouhou dobu jsme spolu mluvili otevřeně – o strachu, o zklamání i o tom, jak moc nám chybí svoboda rozhodovat sami za sebe.

Začali jsme chodit k manželské poradkyni. Snažili jsme se najít cestu zpátky k sobě nebo aspoň k nějakému smíření s tím, co máme. Ale čím víc jsme mluvili, tím jasnější bylo, že naše manželství stojí jen na povinnostech a očekáváních ostatních.

Když Aničce byly čtyři roky, rozhodli jsme se pro rozvod. Bylo to těžké rozhodnutí – hlavně kvůli ní a kvůli tomu, co tomu řeknou naši rodiče. Máma brečela do telefonu: „To přece nemůžete udělat! Co lidi řeknou?“ Ale já už věděl, že dál takhle žít nemůžu.

Dnes žiju sám v malém bytě na Vinohradech a Anička je u mě každý druhý víkend. S Evou spolu vycházíme lépe než kdy dřív – možná právě proto, že už nejsme svázaní očekáváním druhých.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás žije životy podle scénáře napsaného někým jiným? A kolik z nás má odvahu ten příběh změnit?