Když rodina nestačí: Moji rodiče bydlí za rohem, ale přesto potřebuji chůvu

„Kláro, už zase voláš? Vždyť jsme se viděly minulý týden,“ ozvalo se z telefonu hlasem mé matky, když jsem zoufale hledala někoho, kdo by mi na chvíli pohlídal naši malou Aničku. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly únavou a v hlavě mi hučelo. Tomáš měl zase přesčasy, Anička plakala už třetí hodinu v kuse a já měla pocit, že se každou chvíli rozpadnu na kousky.

„Mami, já už fakt nemůžu. Potřebuju si aspoň na hodinu lehnout, nebo si dojít k doktorovi. Prosím tě, můžeš přijít?“ hlas se mi zlomil a v očích mě pálily slzy.

„Kláro, vždyť jsi chtěla dítě. My jsme s tátou taky všechno zvládli sami. Nejsme tvoje služka,“ odpověděla mi bez špetky pochopení. V tu chvíli jsem měla chuť telefon rozbít o zeď.

Zavěsila jsem a opřela se o kuchyňskou linku. V hlavě mi běžely myšlenky jako splašené koně: Co dělám špatně? Proč je pro mámu tak těžké mi pomoct? Vždyť bydlí jen tři tramvajové zastávky od nás! Když jsem byla malá, vždycky říkala, že rodina je nejdůležitější na světě. Teď mám pocit, že pro ni znamenám jen další povinnost.

Tomáš přišel domů až po deváté večer. „Promiň, šéf mě nepustil dřív. Jak bylo?“ zeptal se unaveně a políbil mě do vlasů. Místo odpovědi jsem mu podala Aničku a rozplakala se.

Seděli jsme spolu na gauči, Anička konečně spala. „Víš, Tomáši, já už nevím, co mám dělat. Máma mi nechce pomoct, táta je pořád někde na chalupě a tvoje rodiče jsou na Moravě. Připadám si tu úplně sama.“

Tomáš mě objal. „Možná bychom měli najít chůvu. Aspoň na pár hodin týdně.“

Ta myšlenka mě bodla do srdce. Najít cizího člověka, když mám rodiče za rohem? Ale zároveň jsem věděla, že už to sama nezvládám.

Druhý den jsem seděla v kavárně s kamarádkou Lenkou. „Hele, Kláro, tvoje máma je prostě taková. Moje bydlí v Plzni a stejně mi nikdy nepomohla. Najdi si chůvu a neřeš to,“ radila mi s typickou přímostí.

„Ale proč je to tak těžké? Vždyť jsme rodina…“

Lenka pokrčila rameny. „Někdy je rodina jen slovo.“

Večer jsem seděla u počítače a prohlížela inzeráty na hlídání dětí. Každý profil mi připadal cizí a vzdálený. Přitom bych dala cokoliv za to, aby mi máma řekla: „Kláro, přijdu ti pomoct.“

O týden později jsem seděla naproti paní Janě – sympatické ženě kolem padesátky s laskavýma očima. „Nebojte se, Klárko. Sama mám dvě děti a vnoučata hlídám pořád. Anička bude v dobrých rukou,“ usmála se na mě.

Když odešla, rozbrečela jsem se znovu – tentokrát úlevou i smutkem zároveň. Proč musí být cizí člověk ochotnější než vlastní máma?

Začala jsem Janě důvěřovat a Anička si ji rychle oblíbila. Najednou jsem měla čas dojít si k lékaři, nakoupit nebo si jen v klidu vypít kávu. Ale pokaždé, když jsem viděla maminku s kočárkem v parku – jak ji doprovází babička – bodlo mě u srdce.

Jednoho dne jsem potkala mámu v obchodě. „Tak co Anička?“ zeptala se ledabyle.

„Dobře… Máme chůvu,“ odpověděla jsem tiše.

Zarazila se. „Chůvu? To snad není nutné…“

„Mami, já už to sama nezvládala,“ řekla jsem pevněji, než jsem čekala.

Chvíli mlčela a pak jen pokrčila rameny: „No… každý máme svůj život.“

Doma jsem dlouho přemýšlela nad tím, co vlastně znamená rodina. Je to krev? Nebo ochota podat pomocnou ruku? Proč jsou některé vztahy tak chladné?

Jednou večer Tomáš přišel domů dřív a našel mě zamyšlenou u okna. „Na co myslíš?“ zeptal se.

„Na to, jestli někdy budu umět být jinou mámou než ta moje… Jestli budu umět být blíž své dceři.“

Tomáš mě pohladil po ruce: „Ty už teď jsi jiná.“

Možná má pravdu. Ale někdy si říkám: Je chyba ve mně? Nebo prostě některé rodiny nejsou takové, jaké bychom si přáli?

Co myslíte vy? Má smysl stále doufat ve změnu u svých nejbližších – nebo je lepší přijmout realitu a hledat oporu jinde?