Každý den vařím pro Petra: Kdy už to bude stačit?

„Zuzano, tohle už bylo včera,“ ozvalo se za mnou, sotva jsem položila talíř s gulášem na stůl. Petr seděl u stolu s mobilem v ruce a ani se na mě nepodíval. V tu chvíli jsem měla chuť ten talíř prostě hodit do dřezu a odejít. Ale místo toho jsem jen tiše povzdechla a začala ohřívat vodu na těstoviny.

Tak to chodí už několik let. Každé ráno vstávám o půl hodiny dřív než Petr, abych mu připravila čerstvou míchanou vajíčka nebo ovesnou kaši. Když přijdu z práce, kde celý den řeším požadavky klientů v bance, rychle nakoupím a běžím domů, abych stihla uvařit něco nového. Petr totiž odmítá jíst zbytky. Prý je to „nečerstvé“ a „už to není ono“. Nikdy jsem nepochopila, kde se v něm tahle zásada vzala – jeho maminka byla zdravotní sestra a rozhodně nevařila každý den nové jídlo.

Někdy mám pocit, že jsem spíš kuchařka než manželka. Všechno ostatní – společné večery, výlety, dokonce i obyčejné povídání – ustupuje tomu, co bude k večeři. Když jsem jednou navrhla, že bychom mohli jít do restaurace, Petr jen mávl rukou: „Vždyť doma je to lepší a levnější.“

Moje maminka mi vždycky říkala: „Zuzanko, hlavně si najdi někoho, kdo tě bude mít rád takovou, jaká jsi.“ Jenže já mám pocit, že Petr má rád hlavně moje jídlo. Když jsem jednou byla nemocná a nemohla vařit, objednal si pizzu a celý večer byl protivný. „Tohle není pořádné jídlo,“ brblal.

Jednou jsem se o tom zmínila kolegyni Janě při obědě v kuchyňce. „A proč mu prostě nedáš zbytky? Nebo ať si uvaří sám!“ smála se Jana. Jenže já vím, že by to doma znamenalo tichou domácnost na několik dní. Petr je sice jinak hodný – nikdy na mě nekřičí, nechodí do hospody, peníze mi dává na domácnost bez řečí – ale v tomhle je neústupný.

Začala jsem být unavená. Večer usínám s pocitem, že jsem nic jiného než služka. Když jsem to zkusila Petrovi říct, jen se zamračil: „Já přece taky chodím do práce. Každý máme svoje povinnosti.“

Jednoho dne jsem přišla domů později – musela jsem zůstat déle v práci kvůli uzávěrce. Petr už seděl u stolu a čekal. „Kde jsi byla? Mám hlad,“ řekl bez pozdravu. V tu chvíli mi praskly nervy.

„Petře, já už nemůžu! Každý den vařím nové jídlo, nikdy ti nestačí ohřátý oběd nebo polévka ze včerejška. Jsem unavená! Proč mi nikdy nepomůžeš? Proč si nikdy nevezmeš něco sám?“

Petr chvíli mlčel a pak řekl: „Já prostě nemám rád zbytky. To je tak těžké pochopit?“

Rozbrečela jsem se přímo před ním. Bylo mi trapně, ale už to nešlo dál držet v sobě. Petr se tvářil zmateně, jako by vůbec nechápal, proč mě to tak bolí.

Další dny byly napjaté. Vařila jsem dál, ale bez radosti. Začala jsem si všímat, jak moc mě to celé ničí – nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Přestala jsem mít chuť dělat cokoliv jiného. Kamarádky mě zvaly na kávu, ale já byla pořád unavená.

Jednoho večera mi zavolala sestra Lenka: „Zuzko, co se děje? Už dlouho jsi nebyla u nás.“ Rozplakala jsem se jí do telefonu a všechno jí vyklopila.

„Tohle není normální,“ řekla Lenka rozhodně. „Petr tě má rád? Nebo jen tvoje jídlo? Musíš mu říct, jak se cítíš! Nebo přijď k nám na víkend a nech ho chvíli samotného.“

Rozhodla jsem se poslechnout. O víkendu jsem odjela k Lence do Plzně a Petr zůstal doma sám. První den mi psal zprávy: „Kdy přijedeš? Co mám jíst?“ Neodpověděla jsem hned. Druhý den už volal: „Zuzano, já fakt nevím, co si mám dát.“

Když jsem se vrátila domů, čekal mě tichý byt a v lednici nedojedená pizza z Tesca. Petr seděl u stolu a vypadal unaveně.

„Zuzko… promiň,“ řekl tiše. „Já… asi jsem ti to moc komplikoval.“

Sedli jsme si spolu ke stolu a dlouho jsme mluvili – poprvé po letech opravdu upřímně. Řekla jsem mu všechno: jak se cítím vyčerpaná, jak mi chybí společné chvíle i obyčejná radost ze života.

Petr slíbil, že se pokusí změnit svůj přístup. Začali jsme spolu plánovat jídla na týden dopředu a občas si dáme i zbytky – třeba polévku nebo rizoto.

Nevím, jestli se všechno změní hned. Ale aspoň mám pocit, že mě Petr slyší.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Proč jsme my ženy tak často ty, které všechno drží pohromadě? A kdy už konečně začneme myslet taky na sebe?