Dovolená, která nikdy nepřišla – jak hypotéka a rodina dokážou zničit sny

„Proč tu zase smrdí kouř? Kdo tu byl?“ vyhrkla jsem hned ve dveřích, když jsem se vracela z práce. Byt měl vonět novotou, čerstvě natřenými stěnami a levandulí z difuzéru, který jsem koupila v Ikee. Místo toho mě praštil do nosu těžký pach cigaret, který se mi okamžitě vryl do vlasů i oblečení.

„To byl jen táta, přišel na chvíli,“ odpověděl Petr, můj muž, aniž by zvedl oči od televize. Věděla jsem, že lže. Jeho otec nikdy nekouřil v bytě, vždycky chodil na balkon. Tohle byl někdo jiný. Možná jeho bratr Radek, který se poslední dobou často objevoval s prosbou o peníze nebo nocleh.

Zavřela jsem oči a snažila se nevybuchnout. Už měsíc jsem plánovala naši první společnou dovolenou od doby, co jsme si vzali hypotéku na tenhle byt v Modřanech. Každý měsíc jsme počítali každou korunu, abychom zvládli splátky a ještě něco ušetřili na týden v Chorvatsku. Byla to moje jediná naděje na odpočinek – moře, slunce a chvíle bez starostí.

Jenže poslední týdny se všechno začalo sypat. Petr přišel o práci ve skladu a místo hledání nové trávil dny doma, ponořený do svých myšlenek a televizních seriálů. Já tahala přesčasy v kanceláři, abychom měli na splátky. A do toho jeho rodina – neustálé návštěvy, žádosti o půjčky, výčitky, že se málo stýkáme.

„Mami, proč jsi smutná?“ přiběhla ke mně Anička, naše šestiletá dcera, a objala mě kolem pasu. Sklonila jsem se k ní a políbila ji do vlasů.

„Jen jsem unavená, zlatíčko,“ zalhala jsem. Nechtěla jsem jí říct pravdu – že mám pocit, že se mi život rozpadá pod rukama.

Večer jsem seděla u kuchyňského stolu s hlavou v dlaních. Petr přišel a položil přede mě hrnek s čajem.

„Promiň za ten kouř. Radek měl těžkej den…“ začal.

„Radek má těžkej den pořád! A my kvůli tomu nemáme klid doma. Už toho mám dost, Petře! Tohle měl být náš domov, ne noclehárna pro tvoji rodinu!“ vyjela jsem na něj.

Petr mlčel. V jeho očích jsem viděla únavu i vzdor. „To je přece moje rodina… Nemůžu je nechat na holičkách.“

„A co já? Co Anička? Kdo myslí na nás?“

Ticho mezi námi bylo husté jako ten cigaretový kouř. Věděla jsem, že tohle není poprvé ani naposledy, co se kvůli jeho rodině pohádáme.

Další dny byly jako zlý sen. Radek se nastěhoval k nám „na pár dní“, které se protáhly na týdny. Peníze mizely rychleji než kdy dřív – platili jsme za jídlo pro tři dospělé a dítě, za elektřinu, za všechno. Dovolená se rozplynula jako pára nad hrncem.

Jednoho večera jsem seděla s Aničkou v jejím pokojíčku a četla jí pohádku. Najednou se rozplakala.

„Mami, proč už nejdeme k moři? Slíbila jsi mi to…“

Srdce mi puklo. „Já vím, broučku… Ale teď to nejde. Možná příští rok.“

Anička jen tiše vzlykala a já měla chuť křičet. Křičet na Petra, na Radka, na celý svět.

Když jsem to večer řekla Petrovi, jen pokrčil rameny: „Vždyť je to jen dovolená.“

„Ne! Není to jen dovolená! Je to jediné, co jsme měli slíbené… Jediné světlo na konci tunelu!“

Začali jsme se hádat čím dál častěji. O peníze, o Radka, o budoucnost. Petr se uzavíral do sebe a já měla pocit, že bojuju sama za nás všechny.

Jednou v noci jsem nemohla spát. Seděla jsem v kuchyni a dívala se na splátkový kalendář od banky. V hlavě mi běžely otázky: Má tohle vůbec smysl? Proč musím všechno táhnout já? Proč Petr nedokáže říct své rodině ne?

Ráno jsem našla odvahu a zavolala své mámě.

„Mami… já už nemůžu,“ rozplakala jsem se do telefonu.

Moje máma mě vyslechla a nabídla mi pomoc – aspoň na pár dní přijet k nim na venkov s Aničkou. Petr byl proti: „To chceš utéct? To je tvoje řešení?“

„Nechci utéct! Chci jen klid! Chci aspoň na chvíli žít bez toho všeho tlaku!“

Nakonec jsme s Aničkou opravdu odjely. Na venkově bylo ticho, čistý vzduch a klidné noci bez hádek a cizího kouře. Ale uvnitř mě hlodal pocit viny – opustila jsem Petra? Nebo jsem konečně udělala něco pro sebe?

Po týdnu mi Petr volal: „Radek odešel. Můžeš se vrátit.“

Vrátila jsem se domů – ale nic už nebylo jako dřív. Důvěra byla pryč. Dovolená taky. Zůstaly jen splátky a ticho mezi námi.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Je možné najít štěstí v zemi hypoték a rodinných závazků? Nebo jsme odsouzeni žít životy druhých místo těch svých?