Pět let pod jednou střechou: Když jsem musela pečovat o tchyni své snachy

„Mami, prosím tě, můžeš si na pár týdnů vzít k sobě paní Novotnou? Maminka je po operaci a já musím zpátky do práce. V New Yorku mě čeká důležitý projekt a nemám nikoho, kdo by ji pohlídal.“

Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Moje snacha Jana na mě upírala prosebný pohled přes obrazovku notebooku. Věděla jsem, že odmítnout nemůžu – vždyť ona mi taky svěřila svého syna, když jsem odešla do důchodu. Ale tohle bylo jiné. Paní Novotnou jsem znala jen z několika rozpačitých setkání. Byla to žena uzavřená, přísná a podle všeho nikdy neschvalovala, že její dcera žije s mým synem.

„Jano, já nevím… S Honzíkem je to jiné. Ale tvoje maminka…“

„Prosím tě, mami. Je to jen na pár týdnů. Moc mi tím pomůžeš.“

A tak začalo pět let mého života, které bych nikdy nečekala.

První den byl jako z hororu. Paní Novotná přijela taxíkem, ani se neusmála. „Dobrý den,“ řekla ledově a rozhlédla se po mém bytě v paneláku na Jižním Městě, jako by hledala chyby. „Snad tu bude klid.“

Snažila jsem se být milá. Uvařila jsem její oblíbenou polévku – vývar s nudlemi. „Děkuji, ale já nejím tolik soli,“ odsekla a odsunula talíř stranou. Večer chtěla sledovat svůj oblíbený pořad v televizi, ale já měla domluvený hovor s kamarádkou. „To je snad jasné, že nemocný člověk má přednost,“ řekla ostře.

První týdny byly plné napětí. Každý den jsem počítala hodiny do večera, kdy si zalezu do ložnice a budu mít chvíli klid. Honzík, můj vnuk, byl naštěstí zlatý – vždycky mě objal a šeptal: „Babičko, neboj se, ona je taková na všechny.“

Jenže týdny se protahovaly na měsíce. Jana zůstávala v New Yorku déle a déle. „Mami, ještě měsíc… Ještě dva…“ slibovala do telefonu.

Začaly hádky. Paní Novotná kritizovala všechno – jak peru prádlo, jak vařím, dokonce i to, jak vychovávám Honzíka. Jednou večer jsem už nevydržela:

„Proč jste pořád tak nespokojená? Dělám všechno možné!“

Podívala se na mě s ledovým klidem: „Vy nikdy nepochopíte, jaké to je být sama. Vy máte rodinu, já mám jen Janu a ta je tisíce kilometrů daleko.“

V tu chvíli mi jí bylo líto. Ale zároveň jsem cítila vztek – vždyť já taky obětovala svůj klid a pohodlí!

Začala jsem být unavená. Přestala jsem chodit na cvičení s kamarádkami, protože paní Novotná potřebovala neustálou péči. Každý den jsem vařila dvě různá jídla – jedno pro ni, jedno pro sebe a Honzíka. Někdy jsem brečela v koupelně potichu do ručníku.

Jednou v noci jsem slyšela tiché vzlykání z vedlejšího pokoje. Opatrně jsem otevřela dveře a viděla paní Novotnou sedět na posteli.

„Stalo se něco?“ zeptala jsem se tiše.

„Já už nemůžu… Chybí mi dcera… Chybí mi domov…“

Sedla jsem si k ní a poprvé jsme si povídaly jako dvě ženy, ne jako soupeřky. Vyprávěla mi o svém dětství v Brně, o tom, jak přišla o manžela a jak těžké bylo vychovávat Janu sama.

Od té noci se něco změnilo. Začaly jsme spolu vařit – ona mě učila své recepty na moravské koláče, já ji zase naučila dělat svíčkovou podle mé maminky. Občas jsme se i zasmály.

Ale rodinné napětí nezmizelo. Můj syn Petr mi vyčítal: „Mami, proč si to necháš líbit? Vždyť ona ti ničí život!“ Jana zase tvrdila: „Mami, jsi úžasná! Bez tebe bych to nezvládla.“

Cítila jsem se rozpolcená mezi dvěma světy. Kamarádky mě přestaly zvát na kávu – prý už nejsem ta veselá Alena jako dřív.

Jednoho dne přišel dopis z nemocnice – paní Novotná potřebovala další operaci a tentokrát už nebylo jisté, jestli se uzdraví. Jana přiletěla z Ameriky a poprvé za pět let jsme seděly všechny tři u jednoho stolu.

„Mami,“ řekla Jana tiše své matce, „promiň mi, že jsem tě tu nechala tak dlouho…“

Paní Novotná ji pohladila po ruce: „Ty jsi dělala to nejlepší pro sebe i pro mě.“

A já? Seděla jsem tam a cítila zvláštní směs úlevy a smutku. Věděla jsem, že až paní Novotná odejde zpátky domů nebo do nemocnice, bude mi chybět její přítomnost – i když byla často těžká.

Dnes je to už rok od chvíle, kdy paní Novotná odešla z mého bytu. Občas si na ni vzpomenu při vaření koláčů nebo když slyším její oblíbenou písničku v rádiu.

Přemýšlím: Udělala bych to znovu? Nebo bych měla víc myslet na sebe? Jak moc máme obětovat svůj život pro druhé – a kde je hranice mezi pomocí a vlastním štěstím?