Bolí to víc, než jsem čekal: Rodiče mě jen využili

„Mami, proč zase nemáme máslo?“ ptám se a dívám se do lednice, kde je jen půlka okurky a starý sýr. Mamka si povzdechne a ani se na mě nepodívá: „Víš přece, jak je to teď drahé. A táta má zase menší výplatu.“ Táta sedí v obýváku, kouká do prázdna a v ruce žmoulá účtenku z Penny. Vždycky, když přijdu domů z práce, čeká mě stejný obrázek – ticho, napětí a výčitky.

Jmenuji se Tomáš a je mi třicet dva let. Ještě pořád bydlím u rodičů v paneláku na Jižním Městě. Když jsem byl malý, říkali mi, že rodina drží při sobě. Jenže poslední roky mám pocit, že jsem pro ně spíš bankomat než syn.

Začalo to nenápadně. Po maturitě jsem šel na vysokou, abych jim udělal radost. Prý abych měl lepší život než oni. Jenže už tehdy mi máma říkala: „Víš, Tomášku, až budeš vydělávat, třeba nám jednou pomůžeš splatit tu hypotéku.“ Smála se, ale v očích jí něco blýsklo. Táta jen kývl hlavou a dál listoval letákem z Kauflandu.

Když jsem si našel první práci v IT firmě na Pankráci, byl jsem na sebe pyšný. První výplata – a hned mi máma podstrčila složenky: „Tohle je za elektřinu, tohle za plyn… A ještě potřebujeme nový vysavač.“ Neřekl jsem nic. Chtěl jsem jim pomoct. Vždyť mě vychovali.

Jenže pak se to stalo pravidlem. Každý měsíc nové výdaje, nové prosby. „Tomáši, nemohl bys nám přispět na dovolenou? Už jsme nikde nebyli deset let.“ „Tomáši, auto je zase v servisu.“ „Tomáši, potřebujeme novou pračku.“

Začal jsem si všímat, že když přijdu domů bez nákupu, máma se na mě dívá vyčítavě. Táta mlčí a jen si povzdechne: „No jo, dneska je všechno drahé.“ Nikdy se nezeptali, jak se mám já. Nikdy neřekli děkuju.

Jednou večer jsem slyšel jejich rozhovor za dveřmi ložnice:

„Myslíš, že nám Tomáš ještě dlouho bude posílat peníze?“ ptala se máma tiše.
„Musí,“ odpověděl táta tvrdě. „Vždyť jsme ho vychovali. Dluží nám to.“

Zamrazilo mě. Dluží? Já jim něco dlužím? Celou noc jsem nespal.

Začal jsem si všímat detailů. Máma si stěžovala na peníze, ale každý měsíc měla nové boty nebo kabelku. Táta si koupil nový telefon – prý nutně potřebuje navigaci do auta. Ale když jsem chtěl jet s kamarády na víkend na Šumavu, máma mi řekla: „To bys radši měl ty peníze dát nám.“

Jednou jsem přišel domů dřív z práce a slyšel mámu do telefonu: „No jo, Tomáš zase poslal peníze. On je hodnej kluk… Ale kdyby vydělával víc!“

Začal jsem být unavený. Práce mě nebavila, doma dusno. Kamarádi mě zvali ven, ale já neměl náladu ani peníze. Jednou mi kamarádka Jana řekla: „Proč pořád platíš všechno za rodiče? Vždyť jsi dospělej!“ Nevěděl jsem co říct.

Jednoho dne jsem se rozhodl. Sepsal jsem si všechny peníze, které jsem za poslední tři roky rodičům dal – bylo to přes dvě stě tisíc korun. Sedl jsem si s nimi ke stolu.

„Mami, tati… Musíme si promluvit.“
Máma zvedla oči od televize: „Co je zase?“
„Já už takhle dál nemůžu,“ řekl jsem tiše. „Nemám žádné úspory, nemůžu si dovolit vlastní bydlení… Všechno dávám vám.“
Táta se zamračil: „Tak co? My jsme tě živili dvacet let! Teď je řada na tobě.“
Máma začala brečet: „Jak můžeš být tak nevděčný? My jsme ti dali všechno!“

V tu chvíli mi došlo, že pro ně nejsem syn – ale investice. Něco jako životní pojistka na stáří.

Odešel jsem z bytu a šel k Janě. Seděli jsme spolu na balkoně a já brečel jako malý kluk.

„Tomáši,“ řekla tiše Jana, „musíš myslet i na sebe. Tohle není normální.“

Začal jsem hledat podnájem. Bylo to těžké – Praha je drahá a já měl sotva na kauci. Ale Jana mi půjčila peníze a já se konečně odstěhoval.

Rodiče mi od té doby volají jen tehdy, když něco potřebují. Už jim nedávám peníze – a oni mi vyčítají, že jsem je opustil.

Někdy v noci přemýšlím: Udělal jsem dobře? Mám právo žít svůj život? Nebo bych měl být vděčný za všechno a dál jim pomáhat?

Co byste udělali vy? Myslíte si, že děti mají povinnost živit své rodiče – nebo má každý právo na vlastní štěstí?