Chceš dítě? Tak se odstěhuj z mého domu: Jak moje tchyně málem zničila mé manželství

„Chceš dítě? Tak se odstěhuj z mého domu!“ křičela na mě paní Věra, moje tchyně, zatímco bouchala dveřmi kuchyně. Její hlas rezonoval celým bytem v paneláku na pražském Jižním Městě. Stál jsem tam, s hrnkem studené kávy v ruce, a snažil se pochopit, jak jsme se sem vůbec dostali. Ještě před rokem jsme s Lenkou plánovali budoucnost, smáli se nad tím, jaké jméno dáme našemu dítěti. Teď jsem měl pocit, že se mi celý život rozpadá pod rukama.

Všechno to začalo docela nevinně. Lenčina maminka ovdověla a my jsme jí nabídli, že u nás může nějaký čas bydlet, než si najde něco vlastního. „Je to jen na pár měsíců,“ ujišťovala mě Lenka, když jsme stěhovali její kufry do našeho malého bytu. Ale měsíce se protáhly na rok a paní Věra se zabydlela víc, než jsem si kdy dokázal představit. Každé ráno jsem nacházel její pantofle uprostřed chodby, v koupelně visely její ručníky a v lednici byly jen její oblíbené jogurty.

Zpočátku jsem se snažil být trpělivý. Věděl jsem, že je to pro ni těžké období. Ale postupně začala zasahovat do všeho – od toho, co jíme k večeři, až po to, jak máme uspořádaný obývák. Nejhorší bylo, když začala komentovat náš vztah. „Lenko, měla bys víc vařit svému muži,“ říkala jí před večeří. Nebo: „Petře, měl bys být víc mužem v domě.“ Každý den jsem cítil, jak mezi mnou a Lenkou roste neviditelná zeď.

Jednoho večera jsem přišel domů pozdě z práce. Lenka seděla na gauči s očima plnýma slz. „Mami říkala, že nejsi připravený na dítě,“ šeptla. Sedl jsem si vedle ní a vzal ji za ruku. „To přece není pravda. Jen… je těžké mluvit o budoucnosti, když tu pořád někdo je.“ Lenka se rozplakala ještě víc. „Já už nevím, co mám dělat. Mám pocit, že musím volit mezi tebou a mámou.“

Další týdny byly jako zlý sen. Paní Věra byla všude – v kuchyni, v obýváku, dokonce i v ložnici nám několikrát bez zaklepání vtrhla s tím, že potřebuje něco najít ve skříni. Jednou jsem ji přistihl, jak čte naše dopisy schované v šuplíku. „Jen jsem uklízela,“ bránila se.

Napětí vyvrcholilo jednoho sobotního rána. Seděli jsme u snídaně a já opatrně nadhodil téma společného bydlení. „Myslím, že bychom měli začít hledat něco vlastního… pro všechny bude lepší mít svůj prostor,“ řekl jsem co nejklidněji. Paní Věra se na mě podívala s ledovým klidem: „Jestli chceš dítě, tak se odstěhuj z mého domu.“

Lenka zbledla a vstala od stolu. „Tohle už nemůžu dál snášet!“ vykřikla a zabouchla za sebou dveře ložnice. Slyšel jsem její tichý pláč skrz stěnu. Paní Věra jen pokrčila rameny a začala uklízet stůl.

Ten den Lenka zmizela. Nechala mi jen krátký vzkaz: „Potřebuju čas přemýšlet.“ Dny bez ní byly nekonečné. Chodil jsem do práce jako robot a večery trávil v prázdném bytě s paní Věrou, která mi neustále připomínala, že ona je tu doma.

Jednou večer jsem to už nevydržel a pustil se do ní: „Proč nám to děláte? Proč nemůžete nechat Lence žít svůj život?“ Paní Věra se na mě podívala s tvrdým pohledem: „Já jsem její matka! Vždycky budu vědět líp než ty, co je pro ni dobré.“

Začal jsem pochybovat o všem – o sobě, o našem vztahu, o tom, jestli vůbec někdy budeme mít rodinu. Když mi Lenka po týdnu zavolala, byl jsem připravený na nejhorší. Ale ona jen tiše řekla: „Musíme si promluvit.“

Sešli jsme se v malé kavárně na Vinohradech. Lenka byla unavená a smutná. „Petře, já tě miluju, ale nemůžu žít mezi dvěma ohni. Buď najdeme řešení spolu, nebo… nebo to nezvládnu.“

V tu chvíli jsem věděl, že musím udělat rozhodnutí. Večer jsem doma sbalil paní Věře kufry a řekl jí: „Paní Věro, je čas najít si vlastní místo. Chci s Lenkou žít svůj život.“ Byla uražená a odmítala odejít několik dní, ale nakonec si našla malý byt v Modřanech.

Když jsme s Lenkou zůstali sami, bylo to jako začít znovu. Bylo těžké zahojit rány a znovu si navzájem věřit. Ale pomalu jsme začali plánovat budoucnost – tentokrát už jen my dva.

Někdy si večer lehnu do postele a přemýšlím: Proč je tak těžké postavit se vlastní rodině? A kde je hranice mezi loajalitou a vlastním štěstím? Co byste udělali vy na mém místě?