„Mami, nechceš si dát kávu v kuchyni?” – Když se domov promění v cizí místo

„Mami, nechceš si dát kávu v kuchyni? Ale prosím tě, jenom pozor na ten nový ubrus, jo?“ Jana se na mě usmála, ale v jejím hlase byl podtón, který jsem dřív neznala. Seděla jsem na kraji židle, ruce složené v klíně, a cítila jsem, jak se mi srdce stahuje. Ještě před rokem jsem ve svém bytě vařila kávu podle svého, v pyžamu a s rádiem puštěným na plné pecky. Teď jsem tu – v domě svého syna Petra a jeho ženy Jany – a připadám si jako host, který musí žádat o svolení, aby si mohl nalít vodu do konvice.

Když mi Petr navrhl, abych prodala svůj byt na sídlišti v Modřanech a přestěhovala se k nim do rodinného domu v Říčanech, byla jsem dojatá. „Budeš s námi, mami. Už nebudeš sama. A peníze z bytu nám pomůžou s hypotékou,“ říkal tehdy. Věřila jsem mu. Věřila jsem, že budu zase součástí rodiny, že budu babičkou na plný úvazek pro malou Aničku a že večery strávíme společně u televize nebo povídáním. Místo toho teď sedím v pokoji pro hosty – tak tomu Jana říká – a přemýšlím, jestli jsem udělala chybu.

„Mami, mohla bys prosím tě dneska vyzvednout Aničku ze školky? Já mám poradu a Petr je v práci,“ volá na mě Jana z chodby. „Samozřejmě,“ odpovídám rychle. Chci být užitečná, chci být potřebná. Ale když pak přijdu do školky a Anička mě obejme, učitelka se mě ptá: „Vy jste babička? A kde máte rodiče?“ Připadám si najednou stará a zbytečná. Doma pak Anička běží za mámou a já slyším za dveřmi jejich smích. Zavřu se do svého pokoje a tiše brečím.

Jednoho večera sedíme všichni u stolu. Jana servíruje večeři – lososa s quinoou. „To je dneska moderní,“ směje se Petr. Já si vzpomenu na své bramboráky a guláš, které jsem vařila celé roky. „Můžu někdy uvařit večeři já?“ zeptám se nesměle. Jana se zarazí: „No… víš, mami, my teď držíme dietu kvůli Petrovi. Ale někdy určitě.“ Její úsměv je zdvořilý, ale chladný. Petr se dívá do talíře.

Začínám si všímat drobností: moje pantofle mizí z chodby, protože „se nehodí ke stylu domu“. Moje květiny zůstávají na parapetu v mém pokoji – jinde prý není místo. Když přijde návštěva, představují mě: „To je Petrova maminka, bydlí tu s námi.“ Nikdo už neříká „tohle je její domov“.

Jednou večer slyším za dveřmi hádku. Jana šeptá Petrovi: „Tvoje máma je pořád doma. Nemáme žádné soukromí. Já už to takhle nechci.“ Petr odpovídá tiše: „Vždyť nám pomohla s penězi…“ Ale Jana má pravdu – jsem tu pořád. Nemám kam jít.

Začínám chodit ven častěji. Procházím se po Říčanech, sedím na lavičce u rybníka a pozoruji děti na hřišti. Jednou potkám sousedku paní Novotnou. „Jak se vám tu líbí?“ ptá se mile. Usměju se: „Je to krásné místo.“ Ale uvnitř mě to bolí.

Jednoho dne přijde dopis od mé dávné kamarádky Aleny z Brna. Píše mi o svých vnoučatech, o tom, jak spolu pečou bábovku a jak jí dcera nechává volnost v jejich domě. Čtu její slova a slzy mi tečou po tváři.

Večer sedím u okna a slyším smích z obýváku. Petr s Janou sledují film, Anička spí. Nikdo mě nezve mezi sebe. Připadám si neviditelná.

Jednou ráno se odhodlám a řeknu Petrovi: „Petře, mám pocit, že už sem nepatřím.“ Podívá se na mě překvapeně: „Ale mami… vždyť jsi naše rodina.“ Jenže já cítím, že to není pravda.

Začnu hledat možnosti – domovy pro seniory, spolubydlení s vrstevníky. Ale bojím se samoty ještě víc než cizoty tohoto domu.

Jednoho dne přijde Anička do mého pokoje a šeptá: „Babičko, proč jsi smutná?“ Pohladím ji po vlasech: „Jen přemýšlím.“

A tak tu sedím u okna, dívám se na západ slunce nad Říčany a ptám se sama sebe: Udělala jsem chybu? Dá se ještě někdy najít skutečný domov tam, kde už jste jen hostem?

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo chtít víc než jen být tichým svědkem života své rodiny?