Máma si vybrala nového muže místo vlastní rodiny. Jak jí to mám odpustit?
„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem, když jsem ji viděla balit kufr. V obýváku voněla káva, ale ve vzduchu viselo napětí, které by se dalo krájet. „Opravdu chceš jet s tím Zdeňkem na víkend do Karlových Varů, když má dneska Anička narozeniny?“
Máma se na mě ani nepodívala. „Aničce je sedm, ještě si toho tolik nepamatuje. Oslavíme to příští týden, slibuju.“ Její hlas byl klidný, skoro až lhostejný. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla.
„Ale vždyť jsi jí slíbila, že přijdeš! Celý týden se na tebe těší! Jak jí to mám vysvětlit?“
Máma se zastavila a konečně se mi podívala do očí. „Martino, chápu, že jsi naštvaná. Ale já mám taky právo na svůj život. Zdeněk je pro mě důležitý.“
Zůstala jsem stát v kuchyni a slyšela, jak za ní klaply dveře. Anička seděla v dětském pokoji a kreslila obrázek pro babičku. Když jsem jí řekla, že babička dnes nepřijde, jen tiše přikývla a obrázek schovala do šuplíku.
Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset bojovat o pozornost vlastní mámy. Celý život byla oporou – když mi bylo šestnáct a táta nás opustil, držela nás nad vodou. Pracovala ve školní jídelně, aby nás uživila, a večer nám četla pohádky. Vždycky říkala: „Rodina je to nejdůležitější.“
A teď? Jako by na všechno zapomněla. Od chvíle, co poznala Zdeňka, se změnila. Najednou měla čas jen na něj – výlety, divadlo, wellness víkendy. Když jsem jí volala, často mi jen suše odpověděla: „Teď nemůžu, jsme s Zdeňkem na chalupě.“
S bratrem Petrem jsme si o tom psali dlouhé zprávy. „Myslíš, že je nemocná? Nebo jí prostě přeskočilo?“ ptal se mě jednou večer. „Nevím,“ odpověděla jsem. „Ale mám pocit, že už pro ni neexistujeme.“
Jednou jsem se odhodlala a šla za ní domů. Seděla v kuchyni s hrnkem čaje a tvářila se spokojeně. „Mami, proč už za námi nechodíš? Děti tě potřebují. Já tě potřebuju.“
Povzdechla si a položila hrnek na stůl. „Martino, já jsem celý život žila pro vás. Teď chci žít i pro sebe. Zdeněk mi dává pocit, že zase žiju.“
„A co my? Už pro tebe nejsme důležití?“
Zamračila se. „To není pravda! Ale už nejste malé děti. Máte vlastní životy. Já chci mít taky svůj.“
Odešla jsem domů s pocitem prázdnoty. Doma mě čekal manžel Tomáš a děti – Anička a Honzík. Snažila jsem se být veselá, ale uvnitř mě všechno bolelo.
Přišel podzim a máma začala mluvit o tom, že by se Zdeňkem chtěli bydlet spolu. „Co když si ho vezme?“ ptala jsem se Tomáše jednou večer v posteli.
„Je to její život,“ pokrčil rameny. „Ale chápu tě. Taky bych byl zklamaný.“
Když máma oznámila, že bude svatba, pozvala nás jen formálně. „Samozřejmě přijďte, ale chápu, když nebudete chtít.“
Petr odmítl rovnou: „Já tam nejdu. Pro mě už není rodina.“ Já váhala – nechtěla jsem jí ublížit, ale zároveň jsem cítila vztek a zradu.
Nakonec jsme šli – kvůli dětem. Anička nesla babičce kytku a ptala se: „Babičko, proč už za námi nechodíš?“ Máma ji pohladila po vlasech a řekla: „Ale já vás mám pořád ráda.“
Svatba byla malá, jen pár přátel a Zdeňkova rodina. Seděla jsem v koutě a dívala se na mámu – vypadala šťastně jako už dlouho ne.
Po svatbě jsme se vídali ještě míň. Máma volala jen občas – většinou když něco potřebovala nebo když byl Zdeněk pryč.
Jednou večer mi Anička řekla: „Mami, proč už babička nechce být s námi?“ Nevěděla jsem co říct.
Začala jsem chodit k psycholožce. Říkala mi: „Vaše máma má právo na vlastní štěstí. Ale vaše pocity jsou taky důležité.“
S Petrem jsme se hádali – on byl naštvaný a chtěl mámu vyškrtnout ze života úplně. Já pořád doufala, že se něco změní.
Jednou jsem mámu potkala v obchodě – byla tam sama a vypadala unaveně. „Martino… chybíte mi,“ řekla tiše.
„Tak proč za námi nechodíš?“ vyhrkla jsem.
Sklopila oči: „Nevím… bojím se, že už mě nechcete.“
Stály jsme tam mezi regály s rohlíky a obě jsme plakaly.
Dnes už vím, že odpustit není jednoduché. Máma je pořád součástí mého života – ale něco mezi námi zůstalo zlomené.
Někdy si říkám: Udělala bych to samé na jejím místě? Nebo je rodina opravdu vždycky na prvním místě? Co byste udělali vy?