Vůně čerstvého chleba a hořkost nevyřčených slov: Příběh jedné české ženy

„To snad nemyslíš vážně, Marie! Už zase jsi koupila ten tmavý chleba? Víš přece, že mám rád jen ten bílý z pekárny u náměstí!“ Tomášův hlas se nesl kuchyní jako ostrý nůž. Stála jsem u dřezu, ruce mokré od mytí nádobí, a cítila, jak se mi v krku tvoří knedlík. Vůně čerstvého chleba se mísila s napětím, které viselo ve vzduchu.

„Promiň, dneska jsem to nestihla. V práci byl blázinec a pak jsem musela ještě pro Aničku do družiny,“ snažila jsem se vysvětlit, ale věděla jsem, že to nebude stačit. Tomáš jen protočil oči a zabouchl lednici tak silně, až se ve sklenici rozvlnila voda.

V tu chvíli mi hlavou proběhlo tisíc myšlenek. Proč je to zase na mně? Proč musím být ta, která všechno zařídí? Proč je i obyčejný chleba důvodem k hádce? Vždyť jsem celý den běhala mezi tabulkami v kanceláři, pak do školky pro Aničku, rychle nakoupit a domů vařit večeři. A místo vděku slyším jen výčitky.

„Víš co? Udělej si příště nákup sám,“ vyhrkla jsem nakonec, až mě samotnou překvapilo, jak tvrdě to znělo. Tomáš se na mě podíval s výrazem, který jsem u něj dlouho neviděla – směs překvapení a zklamání. „Takže teď už ani chleba neumíš koupit? To je teda úroveň.“

Anička seděla u stolu a tiše si hrála s pastelkou. V očích měla strach. To mě bodlo u srdce víc než Tomášova slova. Vždycky jsem si přála, aby naše dcera vyrůstala v klidu a lásce, ne v napětí a hádkách kvůli hloupostem.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Ležela jsem vedle Tomáše, který už dávno klidně oddychoval, a přemýšlela o tom, kdy se to mezi námi pokazilo. Kdysi jsme spolu dokázali mluvit celé hodiny, smáli jsme se maličkostem a plánovali společnou budoucnost. Teď jsme jako dva cizinci pod jednou střechou.

Ráno bylo ticho. Tomáš odešel do práce dřív než obvykle a já připravovala Aničce svačinu. „Mami, proč jste se s tátou hádali?“ zeptala se tiše. Polkla jsem slzy a pohladila ji po vlasech. „Někdy jsou dospělí unavení a řeknou věci, které nemyslí vážně,“ odpověděla jsem, ale sama jsem tomu nevěřila.

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Kolegyňka Jana si všimla mého rozpoložení. „Děje se něco doma?“ zeptala se opatrně u kávovaru. Chvíli jsem váhala, ale pak to ze mě vypadlo: „Mám pocit, že už nejsem sama sebou. Pořád se jen snažím někomu vyhovět – Tomášovi, Aničce, šéfovi… Ale kdo vlastně jsem já?“

Jana mě objala a řekla: „Musíš myslet i na sebe. Jinak se jednou ztratíš úplně.“ Její slova mi zněla v hlavě celý den.

Odpoledne jsem šla pro Aničku do družiny pomaleji než obvykle. Cestou domů jsme mlčely. Doma jsem pustila rádio a začala péct bábovku – aspoň něco, co mám ráda já. Vůně sladkého těsta naplnila byt a na chvíli přehlušila tíhu posledních dní.

Když přišel Tomáš domů, cítila jsem v sobě zvláštní klid i vzdor zároveň. „Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše.

Seděli jsme naproti sobě u stolu. „Tomáši, mám pocit, že už spolu jen přežíváme. Že všechno je na mně – domácnost, dítě, práce… A ty mi místo podpory dáváš jen výčitky.“

Tomáš chvíli mlčel. Pak řekl: „Já vím, že to není jednoduché. Ale taky mám svoje starosti.“

„To chápu,“ přikývla jsem. „Ale nemůžu být pořád jen ta silná. Potřebuju cítit, že jsme v tom spolu.“

Dlouho jsme si povídali – o všem i o ničem. Poprvé po dlouhé době jsme byli upřímní. Nevyřešilo to všechno, ale aspoň jsme začali mluvit.

Večer jsem seděla na balkoně s hrnkem čaje a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, kolik žen kolem mě žije podobný příběh – snaží se být dokonalé manželky, matky i zaměstnankyně a přitom zapomínají samy na sebe.

Možná je čas začít myslet i na sebe. Možná je čas říct nahlas to, co nás tíží.

Napadá mě: Kolik z nás už zapomnělo na své sny kvůli druhým? A kde je ta hranice mezi láskou a sebeobětováním?