Dva roky poté: Vdaná za rozvedeného muže – jeho dcera, naše sny a garsonka, která nás dusila

„Kláro, už zase jsi nechala boty uprostřed chodby! Kolikrát ti to mám říkat?“ Můj hlas se třese, i když vím, že bych měla být klidná. Klára se na mě ani nepodívá, jen si nasadí sluchátka a zmizí v našem jediném pokoji. Petr sedí u stolu, sklopené oči, a dělá, že něco hledá v mobilu. V tu chvíli mě napadne: Tohle není život, který jsem si vysnila.

Před dvěma lety jsem byla přesvědčená, že láska překoná všechno. Petr byl rozvedený, ale jeho úsměv a laskavost mě okouzlily. Když jsme se brali na radnici v Nuslích, byla jsem šťastná. Malý byt v paneláku na Jižním Městě nám připadal útulný, skoro romantický. Jenže pak přišla Klára.

Její matka odjela pracovat do Německa a Klára neměla kam jinam jít. Bylo jí tehdy třináct – věk, kdy je všechno špatně. První týdny jsem se snažila být trpělivá. Pekla jsem její oblíbené buchty, snažila se s ní mluvit o škole, ale ona odpovídala jednoslovně nebo vůbec. Petr mi pořád říkal: „Dej jí čas, je to pro ni těžké.“ Jenže čas plynul a náš byt se zmenšoval.

Každé ráno jsme se tři mačkali v koupelně. Klára zabírala zrcadlo na půl hodiny, já chodila do práce s mokrými vlasy. Večer jsem chtěla s Petrem koukat na film, ale Klára měla online hodinu angličtiny. Když jsem si chtěla číst, hrála na mobilu hry. Všude její věci – oblečení, učebnice, kosmetika. Začala jsem mít pocit, že jsem cizí ve vlastním domově.

Jednou večer jsem slyšela, jak Klára volá mámě: „Tady je to hrozný. Táta je pořád v práci a ona na mě jenom řve.“ Zůstala jsem stát za dveřmi a cítila slzy v očích. Opravdu jsem taková? Nebo mě ta situace změnila?

Petr se snažil být prostředníkem, ale většinou to dopadlo tak, že jsme se pohádali i my dva. „Můžeš být trochu tolerantnější?“ vyčítal mi. „Vždyť je to jen dítě.“

„A co já? Já už nejsem důležitá?“ vybuchla jsem jednou. „Celý den pracuju, doma nemám klid ani kout pro sebe! Ty jsi pořád pryč a já tu všechno táhnu!“

Petr mlčel a pak jen tiše řekl: „Já nevím, co mám dělat.“

Začala jsem chodit domů později. Zůstávala jsem déle v práci nebo šla s kolegyněmi na víno. Jednou mi Jana řekla: „Proč si prostě nenajdete větší byt?“ Hořce jsem se zasmála. „Na hypotéku nedosáhneme a nájem je drahý. Navíc Petr nechce opustit tenhle byt – prý je to jediné, co mu po rozvodu zbylo.“

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Byla to myšlenka, která mě děsila i uklidňovala zároveň. Co když odejdu? Najdu někdy štěstí? Nebo budu litovat?

Jednoho večera jsme seděli všichni tři u stolu. Klára mlčky jedla těstoviny a Petr se snažil navázat rozhovor: „Jak bylo ve škole?“

„Normálně,“ zabručela Klára.

„Máš nějaké úkoly?“ zeptala jsem se.

„Jo.“

„Tak si je udělej dřív než začneš hrát hry.“

Klára protočila oči a vstala od stolu. Petr mě probodl pohledem: „Musíš na ni pořád tlačit?“

„A ty ji budeš pořád omlouvat?“ vyjela jsem.

V tu chvíli mi došlo, že jsme každý úplně jinde. Petr mezi dvěma ženami svého života – jednou malou a druhou zlomenou.

Začala jsem psát žádost o rozvod. Slova mi šla těžko přes prsty, ale zároveň jsem cítila úlevu. Když jsem to Petru řekla, dlouho mlčel.

„Tohle jsme nechtěli,“ zašeptal nakonec.

„Já už nemůžu,“ odpověděla jsem tiše.

Klára to zjistila o pár dní později. Neřekla nic – jen mě probodla pohledem plným zlosti i smutku.

Teď sedím v prázdném bytě mezi krabicemi svých věcí a přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Je možné žít s někým a přitom být tak strašně sám?

Možná láska nestačí… Co myslíte vy? Dá se vůbec v malém prostoru žít tři životy najednou?